Dennis Ward. Jméno, při jehož vyřčení musí radostí zavibrovat nejedna melodií chtivá duše. Svůj nesmazatelný otisk nechal jak na metalové scéně, v kapelách jako Pink Cream 69 nebo Unisonic, tak na hardrockovém/AOR kolbišti, kde bodoval kupříkladu v projektech Place Vendome a Sunstorm, k nimž má dnes hodnocená Khymera nejblíž. Její čtvrtá studiovka „The Grand Design“ totiž přináší směsici cukrkandlových melodií, které jakoby vypadly z osmdesátkových filmových montáží.
Dennis se nesnaží vymýšlet nic nového, neboť ví, že něco takového ani není možné. Místo toho se soustředí na vyždímání toho nejlepšího ze subžánru, který evidentně proudí v jeho krevním řečišti s nejsilnější intenzitou. A protože mu to opět jde slušně od ruky i hlasivek, na své si zde určitě přijdou jak příznivci výše zmíněné party Sunstorm, tak třeba fandové kapel House Of Lords, Niva či Outloud. Načančaný hard rock s řadou megapozitivních refrénů, které působí jako dokonalý soundtrack k pobytu v nějakém prosluněném letovisku. Přesto se mi zdá, že těch skutečně lahodných položek je tentokrát méně, než by se na jméno Ward patřilo a slušelo.
Větší část alba se dá kvalifikovat jako dobře splněné řemeslo, což asi bude stačit nejvěrnějšímu jádru příznivců kapely (potažmo hudby jako takové), pro méně zaujaté posluchače ale tolik důvodů k opěvování není. Dennis používá ty nejtradičnější postupy, mezi kterými již poněkud vyčnívá typický zvuk kláves i slokové rytmiky.
Na tom by pořád nebylo nic špatného, pokud ale někdo postupuje podle archaických šablon, měl by přidat kromobyčejně lahodné motivy, které od toho spolehlivě odvrátí pozornost. Mezi takové položky můžeme počítat hned první kus „Never Give Up On You“ s jasně čitelnou, hitově svůdnou strukturou.
Na obdobně chytlavé vlně jedou i songy „Tell Me Something“, "I Believe" (což je s dovolením můj osobní favorit), „A Night To Remember“ nebo „She´s Got The Love“. Zbytek skladeb se sice příjemně poslouchá, nicméně postupem času - také proto, že album není zrovna nejkratší - zavane mírnou tuctovostí a chvílemi i nudopudnými příznaky. Což je u hudby, jejíž prvotní snahou má být přenos energie, trochu na pováženou.
|
