Poslové z Německa loni přišli se svojí šestou řadovkou, což není velké číslo, vezmeme-li v úvahu, že se na scéně pohybují již od roku 1990. Menší produkce desek je ale v jejich případě jenom ku prospěchu věci, neboť se pohybujeme na území tradicionalistického metalu (sami muzikanti se pasují na true metalisty), kde je manévrovací prostor široký jako úsměv blondýny po plastické operaci rtů. Ke cti pěti germánských bojovníků je ale nutno přičíst, že jsou schopni z těchto minimálních možností vytěžit slušnou a velmi poslechovou hudební tonáž.
Album „Starwolf – Pt. 2: Novastorm“ je pokračováním tři roky staré prvotiny, na jejíž hudební obsah plynule navazuje bez minimální stopy progrese, o kterou ostatně fanoušci kapely ani v nejmenším nestojí. Dobrou zprávou je, že by poslech neměl nudit ani zbylou část metalové obce, zejména tu, které nepohrdne bojovně laděným power-hevíkem. Němci jsou totiž schopni do svých tónů propašovat příjemné množství chytlavých melodií, přičemž se nezříkají ani dravých rytmů či přímo spídového trysku. Velmi slušná je hned úvodní část alba, ve které potěší hymnická nálada podpořená sborovými chorály, melodická sóla, kytarové valy nebo zpěvák Francis Blake, který téměř identickým řvaním vzdá hold Ericu Adamsovi z Manowar. A s postupem hrací doby bude dokonce ještě lépe!
Čtyřka "Frozen" je akustickou baladou s příjemnými vokálními motivy, zaskřípou jen Francisovy pokusy o výšky, naštěstí jde o snahu ojedinělou a dále se neopakující. Následuje první rychlík s názvem „Novastorm“, který nezapře silnou inspiraci krajany Gamma Ray, krom zvuku kytar i díky Blakeovi, jenž ve své „šeptavé“ hlasové poloze Hansena celkem silně evokuje. Poprvé, avšak nikoli naposled, potěší dynamické sólové trylky. Ke střednímu tempu se vrátí položka „Pleasure Synth“ a dobré rozpoložení nemizí, neb je opět přítomna silná melodie, která skladbu podpírá v jejím úvodu, refrénu, i části sóla, jež se ale od základního klenutí postupně odvrátí a vygraduje do chytlavých kytarových motivů. K nadprůměru patří také písně „Captain´s Loot“ a „Wild Dolly“, kde překvapí málem punk-rockový riff, připomínající Alkeholovou rozvernost, a to i v refrénu, jenž dokonce tuhle českou partu (samozřejmě nevědomky) vykrádá.
Spídová veselice „Warrior´s Ride“ strhne jednoznačným tahem na melody branku, vrcholem se pak stává závěrečný opus „Fortress Of Freedom“, jenž boduje hymnickým nádechem, majestátním refrénem ala Twilight Force nebo neoklasicky vypointovaným sólem. Jde o parádní rozloučení s tímto albem, které dokonce někteří fandové metalu pasují na nejlepší počin roku. Osobně bych tak daleko nešel, nicméně podobné reakce samy o sobě potvrzují kvalitu, jíž šestý zápis Němců bez nejmenších pochyb má.
|
