„What do you say, if I say: Let The Hammer?“ FALL!

Tak to tady zase jednou dobývali Švédové. A úspěšně. Hammerfall v rámci svého turné, věnovaného loňskému albu „(r)Evolution“, zavítali do Pardubic a se svým energickým i vtipným spektáklem si podmanili tamní Tipsport Arénu. Společnost jim dělali italští folkáči Elvenking a rakouští melodici Serenity, což pro mě osobně bylo jakýmsi dejavu a připomenutím festivalu ve Výravě před čtyřmi lety, kde právě tahle dvojice představovala vrchol večera.

Těžký úděl mají ty předkapely. Příležitost dokázat, že jsou schopni ustát pozici headlinera, budou muset hudební elegáni Serenity využít až na únorovém turné ke svému novému albu. V Pardubicích na to prostě nebyl čas. Do půlhodinky, kterou měli Serenity k dispozici, se víc než pět skladeb nevešlo. V takhle omezeném prostoru při výběru skladeb kupodivu nezbylo místo na zástupce z alba „Death & Legacy“, podle očekávání nedošlo ani na žádnou novinku a nepřekvapilo ani to, že s sebou mezinárodní pětice z Tyrol nepřivezla žádný doprovod v podobě běžně hostující zpěvačky. Nebyl ani čas na dlouhé proslovy, po postupném nástupu kapely za zvuků motivu z Her o trůny se frontman od přírody Georg Neuhauser se svým sametovým hlasem pustil do hecování publika, které se k povzbuzování nenechalo příliš pobízet a elegantní, vzdušně zpěvný metal Serenity tak měl velice slušnou odezvu. Snad jediné překvapení v tohle krátkém setu pro mě byl vysoký zpěv basáka Fabia D´Amoreho v úvodní „Matricide“ a v „Legacy Of Tudors" (která měla společně s nadýchaným „Vellatum“ největší ohlas) jsem si dokonce lámal hlavu, jestli v úvodním zpěvně renesančním motivu jede ženský hlas ze samplu nebo zda to zpívá Fabio. Vydařený zvuk, tradičně spolehlivý výkon, který neměl prostor ke gradaci a adekvátní odezva od evidentně spokojeného diváctva. Dobrý start.
Playlist: Matricide, Reduced to Nothingness, Legacy Of Tudors, Velatum, Rust Of Coming Ages

Set Elvenking byl z úplně jiného soudku. Žádná elegance, ale rtuťovitá, divoká a strhující show, kterou zdůrazňovala špinavá pohanská image a kterou tradičně podtrhoval hyperaktivní křikloun Damna. I přes určité stylové posuny kapely v průběhu let je skvělé, jak kompaktní je její vystoupení, vezmeme-li v úvahu, že vyjma dvou prvních desek sáhli Elvenking při tvorbě setlistu po každé své řadovce. A to ani oni neměli kdovíjaký časový prostor, takže ani zde nebylo místo pro dlouhé proslovy. Během své třičtvrtěhodinky vsadili Elvenking na skladby s výrazným hitovým refrénem, čímž se oproti třeba zmíněnému vystoupení na Výravě jejich set zpřehlednil, vytratil se z něj určitý chaos (který by mohl charakterizovat snad jen závěrečný „The Loser“), dokonale funkční byly i pohodové folkové vyhrávky v „Runereader“, či v „Pagan Revolution“, při kterých ta energií nabitá show neztratila ani špetku ze svého náboje. Za tohoto stavu nebyl pro Damnu sebemenší problém vyhecovat publikum k hodně bouřlivým ovacím (ono třeba už jen ohlášení skladby „Elvenlegions“ mělo až frenetickou odezvu) a při typicky skandovatelných refrénech to z hlediště parádně hučelo. Elvenking jsou aktuálně dokonale vyladěná divoká mašina, v Pardubicích byli jedinou kapelou, u které bych trochu žehral na zvuk, který těsně pod pódiem byl v pohodě, v zadní části plochy mi přišel docela přebuzený a ne úplně jasně čitelný. Mile překvapila nově zaranžovaná kytara v hitovce „The Divided Heart“, opět jsem nemohl spustit oči z bicmena Symohna a jeho totálně ležérního stylu, ani z divokého housličkáře Lethiena, jemuž jeho nástroj už zřejmě definitivně přirostl k tělu. Elvenking se přehnali přes Pardubice se svým strhujícím živočišným bum, bum, prásk jak vichřice.
Playlist: The Manifesto, The Scythe, Runereader, Elvenlegions, Pagan Revolution, Grandier´s Funeral Pyre, The Wanderer, The Divided Heart, The Loser

V Pardubicích jsem si s Hammerfall odbyl svojí koncertní premiéru. A musím s uznáním konstatovat, že až takový nadhled, uvolněnost a sebevědomí jsem rozhodně nečekal. I když z trojice kapel, která se v Tip Sport Aréně představila, je právě muzika švédských titánů tou nejjednodušší, nejpřímočařejší a zároveň nejvíc svádějící ke klišé (však jich také Hammerfall řadu úspěšně využili), je nutno uznat, že tenhle recept spolehlivě funguje. Rozlehlé pódium, ohraničené monstrózním motivem z posledního alba „(r)Evolution“, bylo plné téhle pětice muzikantů a při samotném nástupu na pódium každý z nich sklidil obrovský aplaus. Již s úvodní chorálovkou „Hector´s Hymn“ bylo diváctvo schopné zbořit halu a tahle bouřlivá atmosféra vydržela až do samotného finále.

Hammerfall pochopitelně měli času dostatek, takže Joacim Cans se mohl pouštět i do delších debat, soudě podle jeho vzpomínek na Masters Of Rock, kterými prokládal své proslovy, se Hammerfall v České republice cítí jako doma, a o tom, že to má reálný základ vypovídala třeba i mohutná reakce na Joacimův průzkum toho, kdo vidí Hammerfall poprvé a kdo už s nimi nějakou tu zkušenost má. Kupodivu lacině nezněla ani historka o pěti švédských klucích, kterým jejich první deska změnila život jako úvod ke klasické „Glory To The Brave“, ve které pochopitelně fanoušci dostali prostor k tomu si zazpívat. Velice osvěžujícím způsobem funguje vtípek ve finále bouřlivě oceněné „Live Life Loud“, kdy Joacim kárá vytrvale hrajícího kytaristu Pontuse s tím, že písnička už skončila, Pontus jej vykáže z pódia a stává se dirigentem ve svém sólovém představení v „400 Meter Medley“, či další z pohotových žertíků při představovačce: „Za bicími sedí, á… za bicími stojí…“, naprosto uvěřitelně a spokojeně zněl Joacim Cans i v momentě, kdy se již v přídavkové části podivoval ve stylu: „Cože, vy fakt chcete ještě jednu?…“, či jeho hecovačka před „Let The Hammer Fall“, kdy až konstatováním, že pardubické obecenstvo nemá sílu jako v Německu vybudil publikum k hlasitosti dle svých představ. Další klišé? No přece veškerá gesta, ať už se týkala vyhublého Oscara Dronjaka, pózujícího s kytarou ve tvaru kladiva, či jeho prohánění strun za hlavou, synchronizovaných skákaček kytaristů a jejich heroických póz, nějaké ty efektní čmoudíky…, jednoduše řečeno – Let The Hammer Fall!!!
Playlist: Hector´s Hymn, Any Means Necessary, Renegade, B.Y.H., BloodBound, Heeding The Call, Let The Hammer Fall, Live Life Loud, 400 Meter Medley, Threshold, Last Man Standing, Glory To The Brave, We Won´t Back Down, Hammerfall /Templars Of Steel, Bushido, Hearts On Fire

Chuťově byl tenhle metalový koktejl velmi dobře namíchán a výborné výkony všech tří kapel tohle tvrzení ještě podtrhují. Škoda jen, že návštěva nebyla ještě o něco větší a že se jako odpovídající krok ukázalo umístění pódia do středu haly. Fakt je, že díky zmenšené ploše před pódiem alespoň dav pod ním vypadal víc našlapaně. A ti, kteří jej tvořili, určitě odcházeli maximálně spokojeni.