Přiznám se, že nemám rád klasický heavík a sedmdesátkové kapely. Přesto si jich vážím a vím, že by hudba dnes zněla podstatně jinak, nebýt těchto velikánů. Ozzy, kterému táhne na sedmdesát, prohlásil, že příští rok je pro Black Sabbath poslední tour. Lemmy z Motörhead, který právě nedávno tu sedmdesátku překročil, musel loni několikrát ukončit koncert kvůli zdravotním potížím. Nechci být poslem špatných zpráv, ale britské ostří už se povážlivě tupí a jestli jste nějakou z těchto legend ještě neviděli naživo, příští rok přichází jedna z posledních příležitostí. Stejný scénář platí třeba pro Kiss, Scorpions, AC/DC nebo Pink Floyd. Věk zkrátka nezastavíš. Když jsme u toho věku – nevím, do jaké míry je to známka senility a do jaké míry propracovaný virální marketing, ale Adrian Smith i Kirk Hammett letos ztratili mobilní telefon se svými nápady na další alba (jednalo se především o syrové dílčí riffy). Závěr byl ovšem v každém z případů odlišný. Zatímco Smithovi se mobil od jednoho z fandů vrátil, Hammett stále na zázrak čeká a jeho údajných 250 riffů zřejmě už nikdo na světě neuslyší. Jen si představte ten pocit: hrajete v celosvětově uznávané metalové kapele a své nápady, které se postupným procesem pravděpodobně přetaví v prodejní hit, nahráváte na svůj osobní telefon…bez hesla…a zálohování (!). Pravda nebo fikce? V tomhle případě opravdu těžko soudit.
P.S. Je docela možné, že Kirkovi mobil ztopil Lars s tím, že by jeho riffy nezahrál.

Eagle 17.12.2015