V době, kdy čtete tyto řádky, uplynulo rovných dvacet let od vydání desky „Future Of The Past“, což byl a je obdivuhodný počin plný svébytných cover songů. Osobně jej považuji za vůbec nejlepší nahrávku svého druhu, proto mě velmi potěšila zpráva o vydání druhého dílu, jenž spatřil tmu noci na sklonku loňského roku. Zároveň jsem doufal v delší stopáž, protože jestli měla prvotina nějakou slabinu, byla to právě – vzhledem k atraktivitě materiálu – kratinká hrací doba, kterou ještě umocňovala nutnost otáčet v půlce nosič, pokud jste dílo vlastnili na kazetě (což v té době bylo zcela běžné). Mimochodem, i druhé pokračování vychází na "emcíčkách" (což už je rarita), stejně jako na vinylech. Celkovou délku se nicméně podařilo prodloužit jen o fous (konkrétně o pět minut), tentokrát to ale ničemu až tak nevadí. Výběr nových skladeb je totiž o poznání méně zábavný.
Poláci se přitom – jak už podnázev alba napovídá - sami limitovali výhradním zaměřením na východní, téměř výhradně domovské spolky. To je sice svým způsobem pozoruhodné, zvlášť když jediné mimo-polské zástupce tvoří našinci Krabathor, v tomto případě to ale zároveň znamená výběr méně chytlavých písní, mezi kterými – a to považuji za největší škodu – nenalezneme žádnou chuťovku typu songu „I.F.Y. (I Feel You)“ od metalem zcela nedotčených Depeche Mode. Ve více žánrovém propletení totiž dle mého tkví největší lákadlo a pointa předělávek, vzniká tím jedinečný prostor k vytvoření v podstatě nové skladby, jež sice respektuje základní kostru, přidání nových aranžmá a samozřejmě tvůrčí osobitosti ale může celou záležitost ještě obohatit. Z minulosti dokonce známe několik příkladů, kdy nová verze překonala původní kus. Nu a ani mezi metalovými kompozicemi, vybranými k aktuálnímu zpracování, tentokrát nenalezneme takové bomby, jako třeba „Fear Of Napalm“ od Amíků Terrorizer, kterou Poláci v roce 1996 upgradovali do neskutečně strhujícího prasopalu.
Což ovšem neznamená, že zápis „Future Of The Past II“ nemá svůj smysl. Má, už jen kvůli tomu, že některé původní písně trpěly mizernou zvukovou kvalitou (třeba zrovna krabathorovská „Totální destrukce“ z osmdesátkového dema), jež zde již doznává prvotřídních kvalit (nahrávalo se ve studiu Hertz) a umožňuje daleko větší vychutnání starého materiálu. Stejně tak zaměření na polské kapely bude pro řadu lidí znamenat poslech několika (ne-li rovnou všech) dříve nikdy neslyšených skladeb, což může vést k následnému prozkoumání celé tvorby té které party. Je totiž pravda, že Vadeři do svých pařátů čapli nepříliš známé sebranky. Zdaleka přitom nebudeme svědky pouze čistokrevného deathu, zaslechneme rovněž poctivou porci thrashe, heavy, (old school) speed metalu, a dokonce i špetku punku!
Jako třeba hned v prvních dvou coverech od Excorcist a Ghost, v nichž uslyšíme půvabně rychlé pasáže, a to včetně melodických sól (obecně platí, že když rytmika nasadí k úprku, stává se poslech daleko zábavnějším). V podobném duchu velmi slušného standardu se odehraje většina skladeb (viz třeba ta od Slaughter Death, což je kapela, ve které působil Doc, tedy zesnulý bubeník Vaderu), kterým ještě dodává půvab specifické hlasové zabarvení páně Piotra Wiwczareka. Ovšem pozor, k některým položkám byli přizvání původní hráči, čímž si vlastně pánové oboustranně vzdali hluboký hold. No a je parádní, že do této kategorie spadá také darda Krabathoru, kde dostal znovu prostor Bruno Kovařík, jenž tuhle příležitost maximálně využil. Závan nostalgie při poslechu „Totální destrukce“ je přitom doslova hmatatelný, což samozřejmě platí zejména pro současné třicátníky (čtyřicátníky…). A právě takoví posluchači naleznou v této desce největší zalíbení (nemluvě o polských old school fanoušcích), pro metalové „mlaďáky“ o nic zase tak světoborného zřejmě nepůjde. Samozřejmě bych se velmi rád mýlil.
|
