Být moderní. Je to trochu jako zaklínadlo, které by mělo mnohé vyřešit. Kupodivu, při pohledu na domácí scénu nemám dojem, že by kdovíjak fungovalo. Ani v případě kapel, které skutečně lapají aktuální trendy, a už vůbec ne u těch, které vaří spíš dle letitých receptů a modernou jen nepatrně dochucují. A to je i případ debutového alba brněnských Alia Tempora „Digital Cube“, které se konečném součtu tváří jako teenager, sedící s nejmodernějším tabletem na letité dřevěné židli. A zaklínadlo nezaklínadlo, byť se tváří spokojeně a odhodlaně, občas z té sesle nepěkně sletí.
U Alia Tempora není problém najít společnou řeč s průkopníky gotického metalu (jasně, na displeji té digitální kostky naskakují Theatre Of Tragedy), dívčina s křehce příjemným hlasem u mikrofonu, lehké melodie a sem tam dialog s chroptícím kolegou i atmosférické sbory tohle semínko evokuje víc než dostatečně. Alia Tempora jsou jasnější, ne tak zasmušilí, v některých momentech až lehce taneční a hlavně zkrocenější (to platí zejména o po většinu času decentních a opatrných kytarách). Tím nejmodernějším prvkem je velmi střízlivě využitá elektronika, byť se úvodní intro „Connected“ snaží prostřednictvím zvuků modernějších technologií navodit pocit žhavé současnosti, elektronika podstatnější roli hraje prakticky pouze v bonusové předělávce klipovky „Mockingjay“, na které s kapelou spolupracoval kytarista Delain Timo Somers.
Zmínění Delain a s nimi Lacuna Coil, či Amaranthe jsou tou stopou, ke které se hlásí sama kapela. A bohužel, jsme u toho padání ze židle. O určité opatrnosti již řeč byla, ještě hůř je ve spojitosti s tím, že u dobrých dvou třetin alba jsou melodické nápady Alia Tempora nevzrušivé a víc než obyčejné, a co nejhůř, zpěvandule Markéta Morávková u některých songů (a mluvíme o té samé nenápadité skupině skladeb) zní unyle, nezúčastněně, chladně a někdy až bez zájmu a ožívá převážně tam, kde jí podporuje buď mužský parťák nebo sbory. A tak z celkové devítky skladeb (pomiňme bonusové předělávky a úvodní intro) stojí za zvýšenou pozornost prakticky jen tři kousky – již zmíněná živočišná „Mockingjay“, které jako první v pořadí Alia Tempora vdechne život a energii (právě tady chropot vytáhne ženský zpěv z unylosti a melodie v sobě má tolik potřebnou strhující šťávu i tanečnost), emotivní „Now And Then (Bitrate)“, ve které Markéta zní (konečně!) smyslně, nadýchané sbory jsou maximálně působivé a z desky konečně dýchne atmosféra a následující „Fairy Tale“, dokazující, že zamíchá-li Markéta do svého projevu nějaké emoce, melodie disponuje určitou chytlavostí a kytara dokáže kousnout, Alia Tempora by v průměru uvíznout nemusela.
Semínko zaseto. Potenciál naznačen. Zatím takový solidní tuzemský průměr. Cesta k vytoužené kvalitě výše zmíněných vzorů bude ještě hodně daleká, ale nikoliv nemožná. Soudě výhradně podle „Digital Cube“ však právě pouze ta cesta může být pro Alia Tempora i cíl.
|
