TRIDDANA - The Power & the Will
Power-folkmetalová Triddana nabídla v půli prosince hudebnímu světu druhou řadovku „The Power & the Will“. Žánr, který prezentují, nepatří mezi mé každodenní kalichy piva, přesto mi není proti (sporadické) srsti se do něj zaposlouchat, pokud interpret nabízí dostatečné množství libých melodií. U těchto Argentinců je to tak napůl, přičemž malinko problematicky vyznívá jejich přístup k folku. Na jednu stranu tento styl umí vykroutit do velmi atraktivních motivů, stejně tak jsou ale schopni jej využít zcela obligátně a neoriginálně. V některých písních působí vnesení folkového elementu dokonce neorganicky, jakoby bylo přidáno z povinnosti, pod záminkou podobné úvahy: „měli bychom tam asi dát ňáký housle nebo píšťaly, když už hrajeme tuhle škatuli.“ Přitom řada skladeb by v pohodě obstála i bez toho. Navíc se povedl zvuk, a pokud se zpěváka Juana José Fornése týká, ten patří mezi velmi kvalitní zástupce svého oboru. Mezi položky, které atraktivně spojují říznost power metalu s folkovou nápaditostí, můžeme počítat skladby „Death Blow“, „Echo Through The Days“, „Everlasting Lie“ nebo závěrečnou titulku, která se uchýlí k nejrychlejšímu tempu a jako bonus přidá chytlavý refrén. Všechny disponují typickou skočností, která nás s automatickou asociací přenáší do nitra irské putyky. Tak to má být, folk je přece o dobré náladě, je proto zbytečné pouštět se do temnějších poloh, jako to muzikanti učinili v pětce „Everything Returns“, což moc nevyšlo a skladba je také nejslabším kusem díla. Celkově má ale druhá studiovka Argentinců svoji nemalou kvalitu a určitě potěší příznivce subžánru, ostatní pak nemají důvod nezkusit alespoň jeden poslech, je docela možné, že si ve dvanáctce nových písní najdou několik favoritů.
6,5/10
YouTube ukázka - When The Enemy's Close
ALQUIMIA - Espiritual
Tři roky starý eponymní debut španělské kapely Alquimia sice nevyvolal žádnou revoluci, jistou kvalitu nicméně měl, osobně se pak k některým skladbám velmi rád vracím dodnes (zejména ke spídové perle „La morada del alquimista“). Do druhého zápisu s názvem „Espiritual“, jenž vyšel na sklonku loňského roku, jsem tedy vkládal nemalé naděje. A protože Španělé neuhnuli ani o píď ze svého tehdejšího rukopisu, opět zde není nouze o zábavné skladby, které se tradičně pohybují na trojmezí power, prog a symfo metalu. Pokud mluvíme o tradici, je nutno do ní zahrnout i kapelu Avalanch, z níž se do Alquimie etablovali dva členové, díky kterým se ovšem hudební podobnost obou uskupení stala až příliš markantní. Týká se to zejména stavby riffů, stejně jako kontrastu progově komplikovaných pasáží se vzdušnou lehkostí zpěvných linek. Při letmém poslechu proto přestává být občas jasné, která ze dvou zmíněných kapel zrovna hraje (obdobnou barvou hlasu navíc oplývají oba zpěváci). Fandové se ale zřejmě zlobit nebudou, neb zde dostávají rovnou dvojitou porci jejich oblíbené hudby. Ani ostatní by ale nemuseli zůstat stranou, neb tvorba Alquimie se vyznačuje mimo jiné výrazovou bohatostí, ke které podstatnou měrou dopomáhá spektakulární zvuková produkce. Španělé hrají hodně na efekt a pranic se za to nestydí. Mnohdy ovšem svojí vášnivou románskou krev neukočírují a strukturu písní napustí zbytečnou překotností. Nové skladby se až příliš cyklí do osvědčených – jakkoli stále atraktivních - schémat, aniž by přidaly něco navíc. Naštěstí to neplatí pro všechny songy. Dvojka "La flor en el hielo" je naopak příjemně vyklidněnou melody jednohubkou, titulní šestka zase potěší svižnou dynamikou, stejně jako užitím elektronických prvků. Následná položka „Vulnerable“ zaujme hardrockovým záběrem s nemalou hitovou ambicí, osmička „Sol negro“ a závěrečná "Almas unidas" pak nabídnou sadu líbivých melodií, jež jdou ruku v ruce s našlapanou akcelerací. Právě tyto písně znamenají onu přidanou hodnotu, která činí z novinky Španělů dílo hodné poslechu i pro jiné, nežli přímé fanoušky kapely.
7/10
YouTube ukázka - Sol Negro
CRIMSON CRY - Waiting For Tomorrow
Debut „Waiting For Tomorrow“ ruské party Crimson Cry patří mezi nejpříjemnější překvapení loňského roku. Přinesl totiž velmi poslechový metal, který můžeme dominantní většinou kvalifikovat jako power, nicméně díky vstřícnosti melodií i zvuku, jenž je plný a svěží jako jarní vzduch (zásluhou nikoho jiného, nežli Rolanda Grapowa), překročíme nejednou hranici rádiového rocku. Jedním z největších lákadel ve tvorbě kapely je kytarovo-klávesová dynamika, jež se vyznačuje nápaditou hravostí a dynamickými trylky. Když se k tomu navíc přidá zpěvák (plus autor skladeb) Alex Strangel s některou ze svých mimořádně povedených vokálních linek, poslech se stává rovnou požitkářským zážitkem. Vrcholů je několik, třeba hned úvodní titulka, ve které se potkává svižné tempo s chytlavým refrénem i sólem. S druhým hlasem zde – nikoli naposled – vypomáhá hostující pěva Alice Bejinski a opět jde o dobrou volbu. I další písně plynou v pohodovém duchu, přičemž základní kámen pro jejich atraktivní stavbu tvoří již zmíněné vokální linky, které, pakliže se Alex trefí, doslova nutí posluchače k aktivnímu rozproudění některé části těla. Mým černým koněm se nicméně stala - vzhledem k výše napsanému možná překvapivě - instrumentálka "Phoenix Flight", která na ploše necelých pěti minut předvede strhující přehlídku slastně klenutých melodií, jež spolu svádí souboj o nejchytlavější moment celého díla. Jeho poslech by každopádně měl být pro fanouška žánru stejně tak povinností jako radostí.
7,5/10
YouTube ukázka - Bloody Rain
|
