Vyznat se v personálních změnách kapely Coronatus chce mít buď zatraceně dobrou paměť, nebo být Matsem Kurthem, jejím zakladatelem, který jako jediný z původní sestavy zůstal až do dnešního dne (i tak mám ale podezření, že i on v tom musí mít docela maglajz). Na seznamu odpadlíků najdeme celkově až dvaadvacet muzikantů a já se nemůžu ubránit pocitu, že to nevěstí nic dobrého. Coronatus jako značka nicméně fungují poměrně pravidelně. Vždyť od roku 2007 vydává album vždy jednou ročně (výjimku tvoří jen rok 2012). Bohužel kvantita zatím mírně vyhrává nad kvalitou.
A platí to i pro aktuální novinku „Raben im Herz“, která, leč se snaží, co ji noty stačí, nemá dostatečnou sílu ani přesvědčivost. Coronatus se přitom nebojí riskovat. Na desce přibyly zejména delší (zhruba pěti až šestiminutové) skladby a s nimi i počet hudebních nápadů. Kapela ale jako by nebyla schopná je pospojovat do jednoho srozumitelného a efektního celku. Ono ukočírovat takový kolos, kde se střetávají dva odlišné typy ženských vokálů (soprán a rockový sameťák), dva jazyky (angličtina a němčina), orchestrální aranže, do toho folklórní prvky a ještě dlouhou stopáž, chce mít nejen odvahu, ale i jistý vkus a cit pro detaily. Přesně to v současné době Coronatus chybí. Album nejvíce trpí tím, že je toho na něm až příliš a ještě navíc (až na světlé výjímky) postrádá silné a poutavé melodie, což je vzhledem k délce alba a prezentovanému žánru poměrně zásadní. Příkladem je jalová harmonika v písni „Konig der Nebel“ či hojně využívané housle, které postrádají jakýkoliv zajímavý nápad a spíš působí jako zcela zbytečný a nucený podkres.
Coronatus nicméně lze jistě ocenit za snahu překvapit a volit netradiční nástrojové kombinace. K úspěchu by však paradoxně stačilo vydat se jednodušší cestou a vsadit na stručnost a zaběhlé postupy. Taková skladba „Lady of the Wall“ je toho jasným důkazem. Má jednoduchý a úderný nápad s hitovým potenciálem, slušnou energii a jasný cíl, kde funguje i vzájemná chemie mezi oběmi zpěvačkami. Velká škoda, že po zbytek alba jim to už tolik neladí (ač samostatně působí poměrně sebejistě). Hořkou tečku tomu všemu dodává závěrečná a nepříjemně táhlá kompozice „Frozen Swan“, kde jejich spolupráce skoro až tahá za uši.
Coronatus prostě šlápli vedle a vydali album, na kterém se nejspíše podepisuje nestabilní a často měnící se sestava. Inu, ne vždy se vyplatí být tak aktivní. Tahle deska měla světlo světa spatřit až trochu později a nejdřív pořádně dozrát.
|
