Italská kapela Norhod na počátku letošního roku přišla s druhým zápisem „Voice From The Ocean“ a já marně přemýšlím, čím přesně chce metalový svět ohromit. Jejich mix symfo metalu s deathem a power-progem by totiž působil neoriginálně už v devadesátých letech. Jen na našem území si v té době podobným způsobem zahrávali třeba party Forgotten Silence (ok, u nich bychom mnoho symfo-power metalu nenalezli, nicméně pár momentů ve tvorbě Norhodu mi je připomnělo) nebo moravští Everlasting Dark na svých prvních demech. Rozdíl je v tom, že obě tuzemské kapely tak činily s mnohem větší nápaditostí, nežli se to daří Italům v roce 2016 (potažmo 2013, kdy vyšel obdobně nevýrazný debut „The Blazin Lily“).
Po kratičkém a celkem nic neříkajícím intru „Storm“ vypukne první hudební příliv s názvem „Endless Storm“. Do melody-deathové bouře brzy vstoupí zpěvačka Clara, která by si chtěla evidentně hrát na vládkyni všech moří, což se jí ale těžko podaří. Díky svému technicky i barvitě tuctovému charakteru hlasu by mohla ovládnout tak maximálně nějaký italský rybník. Na pomoc ji sice brzy přijde growlující kolega Giacomo, jenže tím se ještě prohloubí výše zmíněná neoriginalita. V hudbě Italů navíc vyznívá střídání intenzity vokálů nepřirozeně, nuceně, jakoby je muzikanti použili prostě proto, že se to v podobném subžánru dělá, nikoli z popudu tvůrčí intuice. A s tím zase úzce souvisí nevalná hudební nápaditost, kdy se jen zřídka dočkáme motivů, jež jsou schopny významněji zburcovat naší pozornost. V úvodní skladbě absentují zcela, postupem následného dění se jich ale několik přece jenom odhalí…
V položce „The Abyss Of Knowledge“ např. zaujmou symfonické pasáže, které se rozvibrují do celkem chytlavého vlnění. Čtyřka „July Rain“ pak zastihne zpěváka Giacoma v melodické poloze a hned je daleko zajímavější, jakkoli samotný song opět trpí tápavou bezvýrazností. V podobné hudbě bývá pouze otázkou času, kdy rytmiku rozohní blast beaty. Zde se tak stane v pátém fláku „Bleeding Path“, mnohem atraktivnější je ale střídání spídové a deathové sypačky v jeho finální sólové gradaci. Přestože se pořád nejedná o nic světoborného, má to slušný drajv a v rámci alba jde patrně o vůbec nejzdařilejší momenty. Následné kontrastní zpomalení v písni „Son Of The Moon (A Moon Tale – Part VI)“, jež navazuje na skladby z debutové desky, už totiž zase zavane nudou, a to navzdory využití piana, houslí nebo sborových partů, zlehka připomínajících legendy Therion. Italové se snaží o navození temně romantické atmosféry, chybí jim ale silnější dramaturgické podchycení, stejně jako smysluplnější vnitřní integrita skladeb. Ty víceméně živoří na pozlátkovém povrchu, jako třeba v úvodu sedmičky „Farthest Dream“, kterou načínají lákavé symfo motivy podobné filmovému soundtracku, v dalším průběhu skladby už se ale zase paběrkuje, téma se dále nerozvíjí a v podstatě zajde na úbytě. Poté přijde instrumentálka s obligátními zvuky moře a to je, dosti překvapivě, vše. Album totiž není dlouhé a plnohodnotných písní je na něm pouze šest. S lehkou dávkou cynizmu ale můžeme konstatovat, že je to vlastně dobře. Není přece důvod déle prodlužovat hudební (pod)průměrnost, která sužuje většinu hrací doby.
|
