Zajímá-li vás, kam se po odchodu z Labyrintu poděl vynikající zpěvák Roberto Tiranti, dnes pro vás mám odpověď. Kapela Odyssea nahrála před dvanácti lety velmi slušný debut „Tears In Floods“. Pak se po ní ale slehla zem a většina členů si šla časem po svých. V nedávné době se ovšem frontman Pier Gonella rozhodl Odysseu vzkřísit, a protože se tehdejší odliv spoluhráčů týkal i vokalisty Carla Faraciho (nyní zpívá v zajímavé power-progové partě Arca Hadian), bylo nutné nalézt náhradu. Pakliže se mu v jednu dobu naskytla příležitost zlanařit Roba Tirantiho, neměl důvod odmítnout. Zpěvák jeho formátu byl totiž výherním žolíkem pro každou kapelu, ve které doposud účinkoval, ať už v pozici stálého člena nebo pouze hosta (Rob totiž na podobné nabídky velmi ochotně kývá). Nejinak je tomu i v případě dnes hodnoceného projektu, jehož druhá deska s jasným názvem „Storm“ nezklamala, ba co víc, nabídla vypiplaný a patřičně šťavnatý příspěvek do studnice melodického power a speed metalu.
Dvojice Gonella/Tiranti totiž dokázala přijít s dostatečně atraktivní hudební směsí. Mimochodem, u Piera je obdivuhodný nejen počet uskupení, ve kterých zanechal nebo stále aktivně zanechává svůj otisk (Athlantis, Mastercastle, Labyrinth a mnoho dalších), ale také jeho žánrový rozptyl, jenž kromě melodického metalu pojme i brutální, black-deathové sypačky, jež produkuje kupříkladu letitá parta Necrodeath. Dnes ale necháme hudební krvelačnost stranou a budeme se věnovat pouze optimistickým, prosluněným, ovšem z energického hlediska neméně funkčním tónům. Ještě před jejich rozborem je ale nutné zmínit sestavu Odyssey, kterou stabilně tvoří právě jenom dvojice Gonella/Tiranti, s nahráváním fošny „Storm“ jim nicméně vypomohlo až neuvěřitelné množství dalších hudebníků. Moc ovšem nerozumím tomu, z jakého důvodů bylo nutné pozvat několik (bas)kytaristů nebo bubeníků, copak by každý nástroj nezastal jeden člověk (třeba Pier Gonella kytaru)? Na albu každopádně účast několika desítek hostů znát není, dokonce ani sbory neznějí – vzhledem k počtu zpěváků – patřičně košatě. Raději se zaměříme na to opravdu důležité, čímž je samotná kvalita jednotlivých skladeb.
 Nejprve se budeme zabývat speedmetalovými čísly, kterých je na albu poctivé množství. Počínaje dvojkou „Anger Danger“, přes fláky „Freedom“, „Storm“, až k závěrečné instrumentálce „Apocalypse Pt. 2“, všechny tyto pecky kvaltují téměř od začátku do konce, až to vypadá, že posloucháme to nejlepší z tvorby Labyrinthu, potažmo jeho spřízněného projektu Amazing Maze. Inspirace kytarovou školou Olafa Thorsena je zde zkrátka velmi značná. K tomu přidejme často vhozené neoklasické třpytky, stejně jako syntetické hrátky se zvukovými efekty (což platí pro většinu písní) a rázem máme postaráno o velmi slušnou zábavu. A to stále není stran speed metalu všechno, jako první z bonusů totiž zazní předělávka výtečné debutové skladby „Fly“,
což jednak znamená další vrcholný zážitek (paradoxně možná nejlepší z celého díla), jednak konečné vsazení kompozice do patřičně slušivého zvukového kabátku (debutová deska totiž kvalitním soundem věru neoplývala).
Malinko komplikovanější je to se středně rychlými položkami. Úvodní kus „No Compromise“ nabídne lahodný mix power-progresivních riffů, na albu se pak nachází ještě ve formě bonusové verze, ve které jsou kytarové hrátky nahrazeny klávesovými, přičemž obě varianty fungují stejně zábavně. Zádrhel přichází s dvojicí songů "Understand" a zejména "Ice". Oba plynou v až moc pohodovém rytmu, jenž není podpořen adekvátně chytlavými tóny. To „Galaxy“ je úplně jiná píseň! Hard rockovka s hitovou ambicí, kterou zlatí dynamické sloky a hlavně nadýchaný, až popově rozjitřený refrén. Na podobně líbivé vlně jede i „Ride“, jež vkusným způsobem využívá známý motiv z klasické skladby Itala Giovanni Albinoniho. Nechybí ani další elektronické vsuvky, stejně jako spídové zrychlení v refrénu. Jedinou výtkou je ukončení songu, kdy atraktivní sólová jízda zničehonic utichne a je po všem, což působí téměř jako nedodělek. Posledním zástupcem této sekce je kus „Tears Of The Rain“, jenž ve svých kvalitách zůstává někde v půli cesty. To ale nic nemění na skutečnosti, že se dvojici Gonella/Tiranti povedlo stvořit náramně povedenou desku, která alespoň částečně mírní zklamání z Robova odchodu z Labyrinthu. Nezbývá než doufat, že na třetí zápis Odyssey nebudeme muset čekat dalších deset let.
|
