Je to přesně čtrnáct dnů, co celý rockový svět oplakával Lemmyho Kilmistera, kterého přemohla rakovina čtyři dny po jeho sedmdesátinách. A dnes přichází další rána. Dva dny po svých devětašedesátých narozeninách zemřel David Bowie. A opět ta svinská rakovina. Jak symbolické. S Kilmisterovým i Bowieho odchodem se člověk neubrání myšlence na odchod celé generace, která formovala rockovou hudbu, která jí v těch romantických šedesátých a sedmdesátých letech dala tvář, formu a vtiskla ji punc skutečného rebelství. Umírá tedy celý rock?

Bowie totiž byl u toho. Stál u samotného zrodu, byl z oné sorty lidí, kteří byli vždy vpředu, kteří udávali směr. A nejen dalším a dalším generacím rockerů, které ovlivnil svými alby ze sedmdesátých let. Hudební chameleon, jak se mu také říkalo, měl mnoho tváří, ovšem ten pravý rocker v něm byl vždycky. Ani nemohl jinak, žil si přesně ten život, který je pro ostatní smrtelníky uchvacující a hvězdný. Jeho skon přišel až příliš brzy a je nanejvýš smutný. Ziggy Stardust zamával na rozloučenou poslední deskou „Blackstar“, která vyšla dva dny před jeho smrtí. Zamával, ale ten jeho hvězdný prach tu zůstal…

Pepsi Stone, 11. 1. 2016