Za vznikem nové italské party Eleventh Hour stojí její kytarista Aldo Turini. Ten v ní realizoval své letité nápady, úzce spjaté s orchestrální narací. Těžko však říct, proč si vybral název, který používá několik jiných uskupení. Poněkud to komplikuje orientaci a ztěžuje rychlé vyhledání kapely na internetu. Jakmile se to ale podaří, zjistíme zajímavou věc. Aldovi se totiž podařilo na vokální pozici zlanařit chlapíka jménem Alessandro Del Vecchio, známého z účinkování v partě Edge Of Forever, ale také v Silent Force a Voodoo Circle (u obou působí jako klávesák), na začátku této desetiletky prošel i spolkem Eden´s Curse. Jeho hlas je opravdu výjimečný a pro Aldiho tak znamená něco jako výherního žolíka. Dokázal ale Vecchiův talent doprovodit obdobně kvalitní muzikou?
K poslechu půvabně nazvaného alba „Memory Of A Lifetime Journey“ nás zve velmi povedený motiv na přebalu. Ten ve své surrealistické stylizaci evokuje progresivní hudební zážitek, což je částečně pravda, k tomuto žánru ale musíme přičíst silnou dávku symfonií, stejně jako špetku power a dokonce i speed metalu. Desítka debutových skladeb se pyšní členitou strukturou a kompoziční variabilitou, kdy se neustále děje něco nového, nečekaného. Dominantní se přitom nestává žádná hudební škatulka: když kupříkladu skladby ostří progové riffy, dříve či později je uvolní melodické linky, ať vokální nebo instrumentální. Základním stavebním kamenem jsou syté klávesové rejstříky, jež čeří atmosféru písní do světlých, ale zejména melancholických nuancí. Na těch si totiž Italové kromobyčejně zakládají...
Tklivé mezihry obsahuje několik songů, vrcholem je ale prostřední část desky, která víceméně uhne z metalových pozic a nabídne pomalé, baladicky vláčné položky. Čtyřka „Back To You“ i následná „Sleeping In My Dreams“ za pomoci piana a smyčců vykouzlí filmově výpravný soundtrack s rozkošně melodramatickými prvky (např. dětský pláč na konci druhé jmenované). K mimořádnému zážitku dopomáhá soprán hostující Susanny Carboni (jinak také Turiniho chotě), jejíž duet s Alessandrem patří mezi nejsilnější momenty celého díla. V tvorbě rozmanité palety pocitů jsou totiž Italové nejlepší, jakmile přijde na řadu metalová tonáž, najednou toho mají k nabídnutí o mnoho méně a jsou maximálně lehce nadprůměrní.
K propojení jemného a energického elementu dojde hned v další skladbě „Long Road Home“, která začíná dojemnou souhrou cella a smyčců, v jejichž pozadí znějí dešťové kapky. Následuje powermetalový děj, jenž zlatí chytlavé symfo motivy a plíživě působivá gradace. Spídová jízda z typické italské školy přijde na řadu v sedmičce „Requiem From A Prison“, ve které se dočkáme i "kostelního" zvuku kláves a také vokálních linek, jež ve své honosnosti evokují – na albu nikoli poprvé - dánské legendy Royal Hunt. Desku vkusně zakončí akustický kus „Here Alone“, opět s účastí Susanny Carboni. Za určitých okolností by stál za zmínku devátý song „After All We´ve Been Missing“, který nabízí nejtvrdší, až thrashově zabarvené riffy. Dostáváme se tím ale k podstatnějšímu záporu alba, kterým je průměrné ozvučení. Přestože na něm dělal sám Alessandro Del Vecchio, nepovedlo se mu docílit náležité bohatosti, jež by adekvátním způsobem podepřela celé hudební dění. Kytary řežou s intenzitou dětského nožíku, orchestrace nedosahují potřebné živelnosti. A přesně tato skutečnost odděluje debutové album Italů od té nejvyšší elity. Hudebně ji měli téměř na dosah, průměrná zvuková produkce ale vytvořila mezeru, díky níž jsou nejlepší kapely – snad až s osudovou hořkostí - k nedosažení.
|
