Berlínská zeď padla. Osmdesátá léta zmizela navždy v propadlišti dějin a čerstvé „devadesátky“ vlily do znovusjednoceného Německa novou krev, svobodu a naději. Podobně se cítil i jistý mladík jménem Richard Kruspe, který se mohl vrátit do svého rodného města Schwerin a tam začít spřádat plány pro svůj hudební projekt. Jeho vizi strojového elektra s tvrdými kytarami jako první okusili spolubydlící Olivier Riedel a Christoph Schneider. Čtvrtým členem se o něco později stal Till Lindemann a vzniklá formace si dala název Rammstein-Flugschau podle letecké havárie z roku 1988 na letecké základně Ramstein, která si vyžádala sedmdesát lidských životů.
Psal se rok 1994, když se tehdejší kvarteto přihlásilo do soutěže amatérských kapel v Berlíně, aby jí vzápětí vyhrálo. Hlavní cenou byla možnost nahrávání v profesionálním studiu. Výslednou demo nahrávku o čtyřech skladbách slyšel Paul Landers a společně s Flake Lorenzem se jako poslední přidali ke skupině. Kapela získala smlouvu s Motor Records a ihned se pustila do nahrávání svého debutu. O rok později byla již prvotina s názvem „Herzeleid“ na pultech obchodů – zrodil se německý kolos jménem Rammstein. Už na singlu „Du riechst so gut“ je patrné, že kapela ví. Ví, jak má znít a ví, jaký má mít koncept. Jedná se o princip tvrdých podladěných riffů s vhodně zapasovanou elektronikou a hlubokým Lindemannovým hlasem. Tedy přesně to, o čem Kruspe snil.
Úvodní „Wollt ihr das Bett in Flammen sehen?“ si nebere servítky a sebevědomě tlačí do posluchače nekompromisní riffy a hrubý německý jazyk. Výsledek je perfektní a na dynamickém startu se veze celá první půlka alba zahrnující boží nosné riffy („Weisses Fleisch“, „Der Meister“) a adrenalinové refrény („Asche zu Asche“, „Du riechst so gut“). K těmto písním netřeba nic dodávat a i když je skladatelský postup odhalen poměrně záhy, prezentace je natolik dokonalá, že určitou jednoduchost a schematičnost těmto kusům s klidným svědomím odpustíte. Ve své podstatě to samé v bleděmodrém platí i o „Heirate mich“ nebo „Laichzeit“. Kytary příjemně řežou, flažolety krásně pískají a Lindemann za pomoci Flakeho klávesové podpory dotváří celkový dojem našlapané mašinérie, která se může zrodit snad jen v tom Německu. Převážně kytarově orientovaný debut ještě podtrhuje na kapelu poměrně vysoký počet kytarových sól, i když na technickou ekvilibristiku se tady příliš nehraje („Weisses Fleisch“, „Du riechst so gut“ „Heirate mich“, „Herzeleid“).
Problém tedy nastává pouze u dlouhé a nudné „Das Alte Leid“, která může potěšit snad jen zatěžkanými slokami, a překvapivě titulní skladbou, jenž nedisponuje žádným hravým momentem a zůstává oproti adorovaným skladbám notně vzadu. Kapitolou sama pro sebe je balada „Seemann“, která je jedním táborem fanoušků velebena a druhým zase úspěšně přehlížena pro její nezvyklé skloubení jemné basové vyhrávky s vytavenými kytarami a Lindemannovou odlišnou hlasovou polohou. V každém případě se všichni shodnou nad tvrzením, že určité specifické kouzlo tento kontroverzní příspěvek má. Co je ovšem atmosférickou výhrou, je závěrečná psychedelická jízda s prozaickým názvem „Rammstein“, která právě odkazuje na výše zmíněné letecké neštěstí. Skladba se vryla do paměti tak silně, že si ji vyhlídnul přední hudební skladatel, producent a frontman kapely Nine Inch Nails Trent Reznor pro film Davida Lynche s názvem Lost Highway. Film měl premiéru v roce 1997 a u amerického publika zabodoval i díky atmosférickému soundtracku, obsahujícímu hned dvě skladby kapely Rammstein – zmiňovanou závěrečnou věc z debutu a „Heirate mich“. Jedná se o první větší zápis skupiny za mořem hned vedle absolvování tour s Clawfinger nebo sdílení koncertního pódia s Mobym.
Rammstein ukázali hned z kraje své kariéry, jak moc dobře si uvědomují svou sílu. Na tvrdých podkladech a hlubokém Lindemannově projevu staví první úspěch. Kromě šablonovité, ale účinné industriální hudby kapela nezapomíná ani na pódiovou prezentaci a doprovází své strojově dotažené kousky k dokonalosti patřičnými efekty. Hořící mikrofony a vesty byly však pouhým začátkem. Rammstein se do metalové produkce zapsali ihned tučným písmem a zasloužili se o rozvoj nového německého směru Neue Deutsche Härte, kterého se po právu stali hlavními lodivody.
|
