Rok 1997 byl pro Rammstein klíčový. Debutová deska slavila úspěch, ale hlavně se o kapele začalo mluvit v zámoří díky spolupráci s Trentem Reznorem a Davidem Lynchem na soundtracku k filmu Lost Highway. Upoutání pozornosti bylo učiněno za dost, když se do médií dostal klip k písni „Du hast“. Jednoduchý recept složený z repetitivního textu, triviální hudby a efektního klipu připomínající heist movie, našel svého koncového zákazníka právě v zemi nekonečných možností. Díky kolování v MTV byli Rammstein najednou všude.
Song „Du hast“ znamenal v kariéře německých industrialistů velký průlom a na cenách MTV se popularita ani náhodou nezastavila. Rammstein absolvovali v USA úspěšné turné s Korn a Limp Bizkit a dočkali se i nominace na ceny Grammy či zařazení „Du hast“ do filmového soundtracku ke kultovnímu filmu Matrix. Strmý výstup mezi velká jména byl zpečetěn v srpnu 1998, kdy se na koncertě v Berlíně sešlo na 17 tisíc fanoušků. Koncert byl samozřejmě pečlivě snímán a vydán jako dnes již legendární live DVD s názvem „Live aus Berlin“. Startovačem veškerých těchto událostí byla v pořadí druhá deska „Sehnsucht“, která se odpíchla od debutu a zamířila mezi mainstream. Hutné kytary jsou totiž najednou upozaděny a hlavní slovo má kromě Lindemanna klávesák Flake Lorenz, který vytvořil celou řadu zapamatovatelných samplů a doprovodů. Orientace na disco hudbu byla ještě navíc podpořena tu a tam většími experimenty, které tříští celkový konzistentní dojem na jednotlivosti (ať už části nebo písničky).
Celkový posun ve zvuku směrem k elektro hudbě podporují i větší experimentální choutky, které jednou padnou na úrodnou půdu (ženský vokál a pískání v „Engel“) a podruhé spíše vyšumí (těremin v refrénu k „Tier“). V každém případě se ovšem „Sehnsucht“ točí kolem těchto propriet a atributů. Diktujícím nástrojem přestávají být kytary a nadvládu mají samply. Největší progres tedy spočívá v tom, že zejména ve slokách se kytary buď úplně stáhnou, nebo hrají podřadnou roli a Lindemannův hlas doprovází elektronika s jednoduchým beatem. Nenechte se mýlit, Rammstein mají stále solidní paletu účinných riffů, jen již nejsou v centru pozornosti. První polovina je tradičně vynikající a obsahuje klasiky typu „Du hast“ nebo „Engel“. Nejsilnější je následná dvojice „Bück Dich“ a „Spiel mit mir“. Zatímco první zmíněná skladba je nejtvrdší a nejkontroverznější, druhá zmíněná v sobě kloubí staré nariffované Rammstein s novými prvky vnesenými do repertoáru právě tímto albem.
Proč nejkontroverznější? Při koncertování v Americe se totiž u písně „Bück Dich“ kapela rozhodla svou prezentaci posunout ad absurdum. Během songu s překladem „Ohni se“ totiž Till teatrálně znásilní dildem zezadu klávesáka Flakeho a postříká jeho záda. Tento nahraný akt neunikl pozornosti místním konzervativním orgánům a oba aktéři poputovali na noc do vězení a byli sankciováni. Je to ovšem přesně to, co dělá kapelu Rammstein oblíbenou. Jakási vstupní kontroverze má za účel nejen šokovat a pobavit, ale i fungovat jako satirický nástroj moderní doby. „Spiel mit mir“ se naopak rozjíždí v intencích závěrečné „Rammstein“ z minulého alba a dusná atmosféra se v písni drží po celou dobu její stopáže.
Song má navíc větší variabilitu a jak odlišný Lindemannův projev (stejně jako u pomalejší „Klavier“), tak i instrumentální složku (kytarové sólo), což je ve strojově podobných aranžích vítanou změnou.
Velkou škodou je závěr alba, jež se nese na vlně průměrnosti, ze které ční maximálně desátá „Eifersucht“ s povedeným riffem a samply. „Alter Mann“ ani „Küss mich“ zkrátka nemají co nabídnout. Jejich prezentace není fádní nebo unylá, zkrátka se jen v přítomnosti ostatních písní krčí v zadních pozicích. Ve výsledku se v pořadí druhé album dočkalo vřelého přijetí a deska dosáhla platinového ocenění. Díky „Du hast“ se kapela naplno prosadila v Americe a upevnila (i díky live DVD) své výsostné postavení v Evropě. Globální úspěch v plném rozsahu ovšem na německé industrialisty teprve čekal.
|
