Sedmnáctá studiovka Pellovy kapely je venku. Znamená to pro posluchače heavy metalu něco výjimečného? Z čistě hudebního pohledu jistě ne, ostatně nějaké progresivní eskapády, jen minimálně vybočující z tradičních autorských kolejí tohoto pána, by snad nečekal ani největší optimista. Kritickou hranici mezi úspěchem a neúspěchem každé z Rudiho novinek tvoří - podobně jako u včera hodnocených Prima Fear - jediné: jak moc dokáže své letité postupy osvěžit dopingem chytlavých melodií a nápaditých riffů. V několika předešlých recenzích jsem se do mistra Pella malino navážel, neb jsem jeho desky považoval za pouhou parodii předešlé tvorby. Ovšem nečinilo mi to zvlášť velké potěšení. Jsem proto moc rád, že tentokrát nebude pro jízlivé poznámky (víceméně) prostor. Novinka „Game Of Sins“ se totiž docela povedla.
Úvod – skvěle ozvučeného – alba obstará intro „Lenta Fortuna“, ve kterém potěší flašinetem hraná melodie, malinko však zarazí následné klávesové stupňování, jež věrně kopíruje úvod songu „Livin´ On A Prayer“ od Bon Jovi. Naštěstí jej brzy protnou riffy první skladby „Fire“, která už patří mezi velmi povedené Rudiho šlágry, v rámci alba je navíc ojedinělá svým svižnějším tryskem. Axel totiž zase nikam nespěchá, většina stopáže fošny „Game Of Sins“ ťape vyloženě v procházkově pohodovém tempu. A je to dobře, Pellovy jdou totiž od ruky lépe právě atmosféricky vláčné songy, v případě klasických metalových čísel je pouze průměrný, nehledě na syndrom repetice nezáživných refrénů, kterých nebyla ušetřena ani tato novinka („Sons In The Night“, „Game Of Sins, částečně také „Breaking The Rules“ a zmíněná „Fire“).
Všechny slabší momenty ale částečně vynahradí několik písní, jejichž vysoká kvalita dokonce evokuje nejlepší Pellovo období, datované někam k přelomu milénia. Nejsilnější část díla je přitom soustředěna v jeho druhé třetině. Vyšší posluchačský zážitek odstartuje pětka „Falling Star“, kterou sice načíná důvěrně známý maidenovský riff hitu "2 Minutes To Midnight", Axel však brzy přejde ke svému typickému rukopisu, song má konečně správnou šťávu, potěší melodicky pronikavé sólo a samozřejmě linky pěvce Johnny Gioeliho, jehož brilantní hlas dodává Pellovým kompozicím nezbytnou přidanou hodnotu. Následuje akustická balada „Lost In Love“, což je další zásah do černého, stejně jako třetí vrchol v pořadí, sedmička „The King Of Fools“, kterou zlatí sugestivně uvolněné riffy, nechybí vyšperkované sólo a také nejchytlavější refrén celého alba.
Závěr desky nabídne, kromě průměrnějšího štychu „Breaking The Rules“, dvě výpravné položky, jejichž stopáž dosahuje (plus mínus) osmi minut. První z nich, s názvem „Till The World Says Goodbye“, zlehka připomíná – na albu nikoli poprvé - majstrštyk „The Clown Is Dead“ ze zápisu „Magic“, co ji však schází na originalitě, to opět dožene Johnny svým mimořádně procítěným zpěvem. Úplně nejlépe si vede poslední opus „Forever Free“, s trpělivým úvodem, v němž jemně probleskují kytarové paprsky, které nás ideálně připraví na oslňující gradaci skladby, kde se již naplno rozvinou tušená poupata svůdných melodií. Jejich melodramaticky tklivý účinek znamená vkusné rozloučení s touto novinkou, která se sice nevyvarovala několika „vatážních“ kusů, nicméně zdařilé momenty tentokrát převažují a ve výsledku album „Game Of Sins“ povyšují do horní poloviny Pellovy diskografie.
|
