V roce 1997 vydali Švédové Hammerfall debutové album „Glory To The Brave“, které vdechlo nový život klimbajícímu (nikoli umírajícímu!) power a heavy metalu. Tak praví statisticky změřitelná fakta, týkající se prodejností desek apod. Dle mého názoru ale vězel prvopočátek veškeré stylové renesance v desce „Episode“ od Finů Stratovarius (1996). Ta vnesla do původních žánrových postupů oživení skladatelské i technické, které ve své genialitě inspirovalo podobně smýšlející autory, jež brzy založili bezpočet nových spolků. Někde mezi nimi byla i dvojice devatenáctiletých mladíků, Ari Katajamäki a Jere Luokkamäki, kteří dali v roce 1998 vzniknout dnes již legendární kapele s názvem Celesty.
A právě její první desky tvoří jakýsi pomyslný mix mezi zemitějším hevíkem Hammerfall a vzdušně okysličeným speedem Straťáků. Oba zmínění pánové jsou zároveň jedinými stabilními body, kteří svoji kapelu drží zuby nehty až do dnešních dnů, přičemž se v jejich řadách za celou dobu vystřídalo mnoho hudebníků a po zatím posledním albu „Vendetta“ (2009) to dokonce vypadalo na úplný zánik. V uplynulých měsících se ale daly věci zase do pohybu a je velmi příjemné, že hned v úvodu seriálu, vzdávajícímu hold této kapele, mohu konstatovat znovuobnovení sestavy, a to dokonce té úplně původní! Zatím se tak stalo pouze pro koncertní účely, kde bude hrána celá prvotina „Reign Of Elements“, nicméně unešení fandové to berou jako jistý krok k tvorbě nové desky. Věřme, že to dopadne, my se ale prozatím vrátíme do roku 2001, kdy vzniklo první opravdové demo „Warrior Of Ice“ (to předchozí stvořili muzikanti pouze pro sebe a nikdy je oficiálně neprezentovali).
K Arimu (baskytara) a Jeremu (bicí) se tenkrát přidalo trio Kimmo Perämäki (zpěv), Tapani Kangas a J-P Alanen (oba kytara). Odečteme-li malinko horší sound, pak čtveřice demoskladeb (plus nezbytné intro) prezentuje kapelu v již hotové formě a perly jako „Journey To The Unknown“ nebo „Fire Against The Ice“ dodnes patří do zlatého fondu kapely (první jmenovaná byla později znovu nahrána a pod zkráceným názvem „Journey“ uvedena jako bonus na debutovém albu). Není proto divu, že o Celesty začala jít mezi fanoušky vzrušená šuškanda, která ještě nabyla na intenzitě po druhém demu „Times Before The Ice“ (2002), jehož nahrání byl účasten i klávesák Juha Mäenpää. Trojice nových skladeb měla ještě silnější dopad, recenze se nesly v pochvalném duchu a zanedlouho došlo k podepsání smlouvy se španělskou firmou Arise Records. Zajímavostí je, že se všechny tři písně z dema objevily na debutovém albu, ale název zůstal zachován pouze u kusu „Charge“ (přidal se jen určitý člen the), u dvojice „Power Of The Stones“ a „Heart Of Ice“ byl pozměněn na „Reign Of Elements“, resp. „Lost In Deliverance“.
Vše nabralo obrátky hodné speedmetalového žánru, ještě na podzim téhož roku kapela nastoupila do studia Fantom, a už v prosinci vydala památnou prvotinu „Reing Of Elements“. Mluvené (a naštěstí krátké) intro uvede impozantní otvírák „The Charge“, ve kterém nenechá šestice muzikantů nikoho na pochybách stran svého stylového zaměření. Nekompromisní akcelerační trysk s melody vyhrávkami, brilantním sólem a hlavně – kapelou velmi oblíbeným – fánfárovým zvukem kláves, který je neodolatelný právě ve své halasnosti, prozrazující upřímnou vášeň a zápal mladých hudebníků. Tyto klávesové motivy přitom hrají podstatnou roli i v některých refrénech, ve kterých se Finové netlačí do vypjatosti ala Stratovarius nebo Sonata Arctica, a občas lze jen těžko poznat, kde přesně dobíhají sloky (bridge) a už začíná chorusový part. A tak jen klávesový spektákl posluchači napoví: „tohle měl být refrén, víme?“. Nejde ale o žádnou vadu a jsem si jistý, že mnoho fandů tuto zemitost vítá daleko více, nežli „happy happy“ motivy, na orlích křídlech se vznášející až k branám nebeským.
Černobílé tyčky ale umí stejně tak vykouzlit jemné pianové preludium, jako např. v úvodu následné střely „Revenge“, ovšem je jasné, že speed metal na sebe nenechá dlouho čekat, tentokrát za pomoci hostujícícho kytaristy Jani Liimatainena (Sonata Arctica, Cain´s Offering). Jisté zpomalení tak nastane až ve „Sword Of Salvation“, ve které je velmi znatelný otisk samozvaných králů heavy metalu, Amíků Manowar. Zpěvák Kimmo se pouští do (polo)vypravěčského stylu, každopádně pomalejší tempo a pokusy o něco jako atmosféru šly klukům – v té době - od ruky o dost méně, nežli přímočaré spídové petelice. Vrcholem v tomto oboru se přitom stala hned následná titulka, která – i díky nezapomenutelnému klávesovému motivu – zůstává jednou z nejoblíbenějších skladeb v celé historii kapely. Klasické zpěvákovo zaječení v úvodu nebo spídové souboje v sólu jsou třešní na tomto mimořádně chutném dortu. Zbytečně naopak působí mluvené slovo (od hostujícího Timo Lewise), které se snaží dostat posluchače do příběhu, jež propojuje všechna dosavadní alba kapely (co vám mám povídat: braková fantasy, meče, odvaha, čest, bla bla bla, kvůli tomu snad power metal nikdo neposlouchá).
„Lost In Deliverance“ potěší líbivými vokálními motivy ve slokách (jejichž druhá část zase graduje v rychlých obrátkách) a hlavně v refrénu, jenž se dá označit jako nejchytlavější z celé desky. V její poslední třetině nás čekají další dvě spídové krasojízdy („The Sword And The Shield“ a dokonalá „Battle Of Oblivion“), samotný závěr pak obstará vkusný dojezd ve formě akustické balady „Kingdom“. Prvotina Celesty je zkrátka výjimečným a vysoce blyštivým power-speedmetalovým klenotem, jenž některé magazíny pasovaly na nejlepší debut roku, pro mnoho fanoušků pak znamená vůbec nejoblíbenější zápis kapely vůbec. Budiž tím řečeno vše.
|
