Vždy, když kyperská parta Arrayan Path vydá novou desku, je to pro mě malý svátek. Obdivuji mistrně zkomponované skladby na hranici epického power metalu a progu, nejsilnější motivaci k poslechu ovšem shledávám ve zpěvákovi Nicholasi Leptosovi, jehož hlasové zabarvení je jako blahodárný balzám na (d)uši. Tento chlapík má ale více darů, krom zlatonosného volátka je to i schopnost napsat kromobyčejně chytlavé vokální linky, které odzbrojují kombinací nadýchané lehkosti a melodické uhrančivosti. A novinka s názvem „Chronicles Of Light“ na tuto skladatelskou linii zcela přirozeně navazuje.
A dokonce jde v tomto směru ještě dál, než předešlé čtyři zápisy kapely. Každá z desítky nových skladeb se může pyšnit refrénem, jež posluchače chytne s andělskou něžností za ruku a povznese jej nad všechny starosti a strasti běžného života. Z nebeské výšky se pak – alespoň na chvíli - i ten největší problém jeví jako směšná malichernost. Chorusová načančanost udeří se sugestivní intenzitou také díky tradičně zemitějšímu okolí písní, kdy jsou riffy zatěžkány groovy („Gabriel Is Rising“, „The Distorted Looking-Glass“) nebo dokonce thrashovými riffy („Orientis“, „Chronicles of Light“), stejně jako kapelou oblíbenými orientálními motivy (můžeme dokonce vystopovat podobnost s novým albem "Legacy" tuniských Myrath). Struktury songů ale tentokrát nejsou až tak komplikované, progový element není dominantní a vše je podřízeno práci s kontrastem metalového důrazu a zpěvnosti refrénových částí. A právě v nich vězí největší klad, ale i slabina celé desky...
Jakkoli se všechny chorusy náramně poslouchají, postupem času začnou působit lehce splývavým dojmem, a pokud bych měl i po několikerém poslechu přiřadit správně každý refrén k názvu písně, jen těžko bych uspěl na výbornou. Zcela jistě bych se trefil u překrásné balady „Ignore The Pain“, která vůbec oplývá nejchytlavější melodií v celé historii kapely (popravdě řečeno, už jen díky této perle si album zaslouží TAK vysoké hodnocení). Problém by mi nečinila ani identifikace čtyřky „Orientis“, hlavně proto, že jde o ojedinělý kus hnaný kupředu smečkou dravých riffů, přičemž je tomu tak i v první části refrénu, který své otěže zcela výjimečně uvolní až ve své druhé polovině. Skladba „Lex Talionis“ je zase rozpoznatelná díky znatelné inspiraci legendami Iron Maiden (Leptos se svým obdivem k Harrisovi a Dickinsonovi nikdy netajil). "Scorpio" by byl také v pohodě, neb jde o cover song jednoho popového kyperského pěvce, nutno dodat, že přidáním metalových aranží skladba získala svěží přidanou hodnotu. Ale zbytek? Pokud byste z nové desky slyšeli jakoukoli píseň jednotlivě, je velmi pravděpodobné, že vás sejme svojí pronikavou kvalitou (snad jen s výjimkou "Solomon Seed", která je - krom refrénu - nejslabším momentem díla, a proto lze její vybrání na první místo playlistu považovat za dramaturgický fail). Celkově je ale jejich síla lehce rozmělněna autorským schématem a podobností. V jiném případě mohla být výsledná známka ještě o stupínek vyšší.
|
