Neznám mnoho větších hudebních požitků, nežli je zaposlouchání se do výtečně nadupaného a zvukově brilantně ozvučeného thrashmetalového alba! Nový zápis německých veteránů Exumer přesně tohle nabízí a pro mě rovnou znamená jednu z nejparádnějších subžánrových nahrávek posledních několika dlouhých let. Jde přitom teprve o čtvrtou desku kapely, a to přesto, že se na scéně pohybuje již od roku 1985. Nicméně po dvou osmdesátkových albech se Exumer rozpadli, aby se po dvaceti letech zase dali dohromady. Návratová fošna „Fire & Damnation“ (2012) sice přinesla kvalitní porci thrashe, nebylo to ale nic, co by kapelu automaticky vyšvihlo do první ligy. S novinkou „The Raging Tides“ se to bez nejmenších pochyb povedlo.
Jednou z věcí, která mi v minulosti na Exumer příliš nevoněla, byl zpěv Mema Von Steina, což je společně s kytaristou Ray Menshem jediný původní člen kapely. Nevím přesně, co se přihodilo, ale na aktuální fošně je najednou daleko snesitelnější. Zřejmě to bude celkovou produkční prací ostříleného Waldemara Sorychty, který se vedle skvělého zvuku postaral i o správné vedení jednotlivých muzikantů. Nejde totiž jenom o Steinův zpěv, celá kapela funguje jako dokonalý stroj, vše je přesně na svém místě, nic nepřebývá ani neschází. Hlavně je ale přítomen živelný a v každém ohledu nápaditý thrashový element!
Dynamice desky pomáhá hyperbolické střídání typicky nadupaných zabijaček s (relativně) klidnějšími šlapavými položkami. Nikdy však není nouze o odzbrojující riffovou kanonáž, která, při adekvátní hlasitosti, dokonale vymete všechny pavučiny (potažmo členy rodiny), nacházející se ve vibračním dosahu nahrávky. Nemluvíme tady sice o bůhvíjaké originalitě, něco takového jednak již není možné, jednak je to v přímém rozporu s označením „old school thrash“, jenž pětice Němců předvádí. Hned úvodní titulka tak ve stavbě riffů připomene kultovní sepulturovskou fošnu „Arise“, druhá palba „Brand Of Evil“ zase Exodus. Vše je ale hráno s takovou dávkou vášně a energie, že na podobné úvahy stejně není čas. Ten je naopak nejlepší zaplnit pařícím moshingem, protože zůstat při podobné hudbě v klidu, to by snad nezvládl ani nejklidnější zenový mnich (v jeho případě by šlo zřejmě o úprk, nicméně pořád by se jednalo o velmi aktivní pohyb).
Zvláštní zmínku si zaslouží dvojice bonusů. Prvním z nich je předělávka songu „Forever My Queen“ od Pentagram, která ovšem za kvalitou předchozích skladeb Němců podstatně zaostává a ideálně tak reflektuje mimořádnou povedenost jejich aktuálního matroše. Druhý bonus naopak zaslouží absolutorium. Byl pro něj totiž vybrán vynikající song „Hostage To Heaven“ od party Grip Inc., která je známá účastí bicmena Dave Lombarda, v první řadě ale šlo o projekt Waldemara Sorychty. A protože by bylo hříchem nevyužít jeho účast ve studiu, Sorychta se rovnou chopil kytary, na bicí štokrle navíc zasedl Markus Freiwald (Sodom) a zpěvu se ujal Rob Dukes (ex-Exodus, Generation Kill). Jde tak o luxusní tečku za výstavním thrashmetalovým albem, které na konci roku v žádném případě nebude chybět v mé bilanci nejlepších letošních nahrávek.
|
