Provozovat žánr metalcore ve 21. století není žádný med. Podobně znějící postupy s riffy a breakdowny poměrně hodně rychle oddělí zrno od plev a fanoušci jsou v dnešní době nemilosrdní. Nabídka na hudebním trhu zkrátka praská ve švech a stále rozmazlenější posluchač si může královsky vybírat. Přesně do tohoto období spadají i Bury Tomorrow, kteří se sice nemohou řadit úplně do té nejvyšší ligy, ale své fandy si našli rychle a postupně je rok od roku s úctyhodným navýšením nabírají.
Britská pětice debutovala v roce 2009 deskou „Portraits“ a hned se zařadila do lajny, která spadá pod fanoušky Killswitch Engage; čili growly, breakdowny, hutné riffy, ale také čisté zpěvy, nosné refrény a kytarové vyhrávky s melodickými party. Tento mix, tolik typický pro metalcorový žánr, se Bury Tomorrow již sedm let snaží obměňovat a tvarovat dle svých vlastních přání a možností. Dosud se to kapele víceméně dařilo…a daří dál. Největší problém je, že nové album „Earthbound“ nemá absolutně čím překvapit. Zároveň však chlácholí fanouška vysokým standardem a snahou o zlepšení na všech frontách, ve kterých si kapela věří. Takže ano – placka má výrazná místa a skvělou produkci, ale na druhou stranu se smýká v již dávno probádaných mantinelech a nedokáže překročit svůj vlastní stín.
Nejpatrnější slabinou je zde skládání písní. Songy mají povětšinou podobnou strukturu, a pokud se nápadně netočí kolem refrénu („Last Light“), atraktivita je najednou snížená na polovic. Občas pozornost zachrání příjemně nasekané místo či hluboký growl, ale často je na nahrávce prostor pro zlepšení. Týká se to hlavně vatových meziher a refrénů. V prvním případě se pouze zaplácne místo nějakou vyhrávkou a v druhém případě často kvůli odlišně pojatému refrénu song přestane šlapat a spadne mu řetěz. Exemplárním případem budiž titulní song, který má svižný úvod a nabušené sloky, ale už nemá co víc nabídnout. Refrén totiž táhne píseň spíše dolů a nabídnutý breakdown zase nemá pořádné koule. Podobně tristní je i angažování hosta Jameyho Jasty z Hatebreed u písně „301“. Ten se sice snaží, jak může, ale závěr songu svým výkonem spíše degraduje, než aby ho povýšil a skladbě pomohl.
Výše zmíněné výtky neplatí pro úvodní „The Eternal“ a „Memories“. Obě zmíněné písně jsou koherentní a komplexní s řadou skvělých míst a se silným refrénem. Album jako celek je zřejmě nejtvrdším příspěvkem v diskografii kapely a ve více než polovině skladeb nalezneme nějaké příjemně našlapané místo (např. „Cemetery“, „Bloodline“ nebo „Restless & Cold“). Bohužel, zbytek desky se pak nese spíš na vlně průměru a generických pasáží. Je to škoda, protože s lépe dotaženým materiálem a sevřenějším „songwritingem“ by mohla tahle nadějná grupa líznout klidně i ty nejvyšší příčky hodnocení a dostat se právě mezi metalcorové legendy typu Killswitch Engage. Možná je potřeba jen dozrát.
|
