Za vším, co se kapely Edebridge týče, stojí renesanční umělec rakouské národnosti, kytarista, klávesista, skladatel Arné Stockhammer zvaný Lanvall. Ještě předtím, než přišel impuls k založení symfometalové kapely, vydal sám tři alba, nabízející poklidnou relaxační a snovou muzikou s dominující sólovou kytarou, jež by se dala vzdáleně přirovnat k tvorbě Mika Oldfielda s prvky new age. Všechny tři desky se poslouchají velmi příjemně, hladí po duši a dokáží zklidnit rozbouřené nitro, s hudbou Edenbridge, snad kromě melodiky, však nemají příliš společného. A tak skočíme o několik let dopředu, kdy se začala psát historie této velmi zajímavé kapely.
Anno domini 1998. Nightwish světu přinesli svůj zázrak „Oceanborn“ a posluchači začali být chtiví podobné muziky, tedy velmi melodického, jemného metalu s obřím podílem kláves a dívčím (popřípadě i operním) zpěvem. Je pochopitelné, že vzniklo obrovské množství kapel hrajících tento subžánr a Edenbridge byli jednou z nich. Nutno ale říci, že postupem času si našli vlastní cestičku a tvář, které je od finských gigantů přece jen odlišovala.
V rakouském Linci téhož roku založil Lanvall se svou půvabnou přítelkyní, zpěvačkou Sabine Edelsbacher a společným kamarádem, baskytaristou Kurtem Bednarskym kapelu, které dali poetický název Edenbridge (Most do ráje). Po připojení bubeníka Rolanda Navratila byla sestava kompletní a mohla se začít věnovat tvorbě svého prvního děťátka, debutové desky "Sunrise In Eden". O rok později byly přípravy dokončeny, došlo k podpisu kontraktu s vydavatelstvím Massacre Records a kapela mohla nastoupit do studia, aby přípravy završila a dotáhla do zdárného konce. Následujícího roku se tak na pultech obchodů objevila placka a muzikanti mohli začít dobývat srdce posluchačů.
Debutové album se poměrně dobře poslouchá i dnes, šestnáct let po svém vzniku, ale na rozdíl od všech následujících desek má dva nesmazatelné škraloupy. Tím prvním je dosti nevyvážený zvuk, hlavně u bicích, kde do uší praští přestřelená hlasitost střeďáku. Sound je celkově dosti přestředovaný a občas z reprobeden namísto příjemného oddechového metálku leze nekonkrétní koule. S tím souvisí druhý škraloup, jímž je zpěv Sabine. Jak je dnes již vynikající a oblíbená zpěvačka, její mdlý, ukníkaný a místy bohužel i dosti falešný projev jsem na celé nahrávce nikdy nedokázal překousnout, proto se k této desce celé diskografie vracím zdaleka nejméně.
"Sunrise In Eden" je ještě velmi výrazně ovlivněno Lanvallovou předchozí tvorbou, což se nejvíc projevuje použitím new age klávesových rejstříků a poklidnými tempy většiny kompozic. Úvodní „Cheyenne Spirit“ je asi nejtypičtější písní, jaké se budou objevovat na následujících dvou albech, tedy svižnější a akčnější píseň s dusotem dvojšlapek a velmi chytlavým refrénem. Titulka „Sunrise In Eden“ odhaluje další elementy, se kterým se na deskách budeme pravidelně setkávat, a těmi jsou orientální prvky a stupnice. Málokdy ale poslouží jako nosné motivy, autor jich povětšinou využíval k vytvoření úvodní atmosféry některých kompozic. Následuje ukázka jemné tváře kapely v podobě balady „Forever Shine On“, tu ale bohužel dosti kazí nejistý hlavní vokál. Následující trojice „Holy Fire“, „Wings In The Wind“ a „In The Rain“ ukazuje Lanvallovo mistrovství v použití velmi půvabných a hravých harmonií ve spojení s účelnými klávesami a kytarovými sóly. Ta se stala taktéž jedním z poznávacích znamení kapely. Lanvall, byť je bez debat kytarový virtuóz par excellence, v nich nemá potřebu prezentovat, jak rychle se na kytaru dá hrát (od toho máme v power metalu jiné divochy), ale naopak posluchačům ukazuje, že prací s pečlivě vystavěnými a citlivě vedenými linkami se dá dělat paráda ještě větší. Za všechny bych zmínil uchvacující sólo ve svižné „Midnight At Noon“ a jedno z nejkrásnějších sól, jaké kdy bylo natočeno (byť technicky nijak náročné), ve finální „My last Step Beyond“, která je i díky mezihře na sitár načichlá orientem.
Lanvall, Sabine a zbytek kolektivu (který se v průběhu let neuvěřitelně měnil) světu dali povedené melodické album s atypickými klávesami, pěknými sóly a zajímavými, neokoukanými zpěvními linkami. I když se nedostatků rozhodně nevyvarovalo hlavně po produkční stránce, jeho poslech bych rozhodně doporučil, a to hlavně těm, kteří chtějí slyšet melodický metal udělaný trošku jinak. Už za pouhý rok se kapela velmi vyšvihne …
|
