Debutová deska přinesla celkem úspěch, tak bylo nutno fanoušky co nejrychleji zásobit další náloží melodické muziky, aby se snad kapela rychle nevytratila z jejich hledáčku. Trvalo pouhého půldruhého roku, než Lanvall zkomponoval a s družinou, posílenou o druhého kytaristu Andrease Eiblera, natočil a vydal rovnou dvanáct skladeb (dvě jako bonusy). Nejmarkantnější změnou od nájezdu luxusní speedovky „Starlight Reverie“ je rozhodně zvuk, který se z kategorie „průměrný“ vyšplhal o několik levelů výše na „výborný“. A to i přesto, že se o něj postaral tentýž Denis Ward jako minule. Že by pomohla větší finanční injekce od vydavatelství?
Bez uzardění přiznávám, že právě recenzované album je mé neoblíbenější. Vzpomínky, kdy jsem coby gymnaziální studentík poznával krásy melodického metalu a díky staršímu spolužákovi se dostal k "Arcaně", která mě uchvátila na první poslech, se jen tak smazat ani ignorovat nedají. A i dnes jsou všechny emoce stále stejně silné, pozitivní a nenacházím mnoho prvků, které by bylo nutno kritizovat. Snad jen příliš velká nepůvodnost. Jak se minule kapele dařilo celkem důmyslně vyhýbat se nejběžnějším klišé, nyní se jich objevilo nepoměrně více a kapela se tehdy zařadila po bok Nightwish klonů. Sice těch lepších, ale stále jen klonů bez vlastní tváře. Společných prvků obě kapely měly poměrně hodně. Těmi nejvíc slyšitelnými jsou příklon k rychlejším tempům, výměna klávesových rejstříků za „více symfonizující“ a posluchačsky komfortnější a přátelštější kompozice. Co naopak zůstalo (a v rámci srovnání obou kapel se pro Edenbridge stalo originální), je dosti velký důraz na kytarová sóla a vyhrávky (u Nightwish je známo, že kytarová sóla využívají jen v minimální míře … celý tento nástroj hraje druhé až třetí housle), Lanvallův skladatelský rukopis a příjemně civilní projev zpěvačky Sabine, která se velmi slyšitelně zlepšila, ale nesnaží se zbytečně drápat do horských výšin ani opakovat Tarjiny operní manýry.
Stále jsme svědky Lanvallových rafinovaných a složitých akordických postupů, šibalsky pomrkávajících po klasicistní hudbě, které jsou klávesami rozvíjeny, podporovány a doplňovány. Ve většině kompozic mají hlavní slovo kytary (a to i při živém hraní - kapela vystupuje se dvěma a se samplerem, bez živých kláves) i přesto, že se černobílým nástrojem nešetřilo ani náhodou. Je stále co poslouchat, objevovat a prvek nudy se ne a ne objevit, ať už se jedná o kvapíky „Starlight Reverie“ a „Suspiria“, střednětempé „Fly On Rainbow Dream“ a „Color My Sky“, poklidné náladovky „The Whisper Of The Ages“ a „Into The Light“, překrásné balady „The Moment Of Time“ a „Winter Winds“ nebo geniální, takřka desetiminutovou nádheru „Arcana“, ve které autor dokázal propojit takové množství nápadů, nálad a melodických linek, že by to mnoha skladatelům klidně vystačilo na stavební prvky celého alba. Důvodem pro takřka absolutní hodnocení je i příjemně zasněná, místy tklivá a intimní nálada, jíž je album prosyceno.
Za sebe dodám, že mi výše zmíněná nepůvodnost nikdy nevadila, nevadí ani dnes a jsem rád za to, že album zní právě takto. Přece jen tak obdobně hypermelodických desek nikdy mnoho nevznikalo (nevzniká ani teď) a "Arcana" je rozhodně jedna z nejlepších a nejpříjemnějších. Jsem si samozřejmě vědom toho, že Edenbridge nikdy nebyli tahouny žánru, spíše se jen vezli na popularitě symfonického metalu, což ovšem neznamená, že by nebyli schopni natočit několik vskutku vynikajících alb.
|
