Přemýšlíte, jak letos strávit dovolenou, tak aby moc nestála, a přitom jste její každičkou minutu intenzivně vyplnili nevšedními zážitky? Kupte si debutové album „ESC“ dánských progresivců Zierler, dejte si závazek, že budete schopni kdykoliv jednoznačně identifikovat a správně označit kteroukoliv skladbu a máte vystaráno. „ESC“ je totiž naprosto neuvěřitelným (a dost těžko naráz vstřebatelným) gejzírem nápadů, výkonů, nálad a neutuchajícího děje. Jako by Zierler chtěli to, co jiní řeknou za celou svoji kariéru, říct během sedmdesáti minut.
Jak je z názvu kapely zřejmé, tím, kdo je zodpovědný za její vznik, je klávesák Finn Zierler, jehož jméno by mělo být solidním lákadlem pro fanoušky Beyond Twilight. Zde Finn před lety narazil na skvělého křiklouna Kellyho Sundown Carpentera (Darkology) a že mu jeho variabilní hlas voní, je zřejmé z toho, že Kelly je hlavním hlasem na této nahrávce. Sekunduje mu (koncertní basák) Truls Haugen a příznivci Circus Maximus už můžou stříhat ušima. Aby těch nepřehlédnutelných jmen nebylo málo, u bicí soupravy řádí (a tento výraz berte doslova a dosaďte si jej vlastně ke každému ze zúčastněných muzikantů) všudybyl Bobby Jarzombek a sestavu, která si stoprocentně sedla, doplňuje Per Nillson (Scar Symmetry). Progresivní all-star? Obě části tohoto pojmu jsou poměrně relativní. I když kluci nejsou žádní nazdárci, na jednotlivých postech by se určitě našla řada jmen, která by si tohle označení zasloužila víc, takže to „all“ ponechme jen s malým „a“. Progresivita této nahrávky je nezpochybnitelná, jenže ukažte mi jinou progresivní kapelu, která zní tak neurvale a agresivně, aby se vzápětí neuvěřitelně přirozeným chameleonským způsobem dokázala sklouznout na power metalové melodii.
Na popis kompletního dění na „ESC“ slova nestačí. Tyjátr, muzikál, neomezené hudební šílenství, kde snaha podrobněji opsat jedinou skladbou (a těžko vybrat nějakou album výrazně reprezentující, neboť žádné neodpářete výraznou jedinečnost), rovná se nekonečnému sysifovskému úsilí – tolik zvratů a někdy až zdánlivě neslučitelných (a přitom dokonale harmonických a soudržných) změn v rámci jediného kousku aby člověk pohledal. Přitom však díky sklonům k melodičnosti nebudete trpět pocitem, že by deska měla drhnout na nějaké onanistické přetechnizovanosti a překomplikovanosti. Každý z muzikantů má dostatek prostoru předvést své umění a výsledkem jejich snahy je neskutečně intenzivní nálož, často vyhrocená až do morku kosti a přitom pravidelně navolňovaná lehkonohou hravostí.
Máte pocit, že z předchozích řádků netušíte, co se vlastně na desce děje? Vůbec se tomu nedivím. To totiž stěží budete dopodrobna vědět i po jejím x-tém poslechu. Do posledního detailu propracované, až schizofrenně brilantní album a naprostá divočina, kašlající na jakákoliv hudební pravidla a standardní postupy. Troufnu si tvrdit, že „ESC“ nemůže nechat posluchače chladným – buď jej v usilovné snaze vstřebat všechny nuance zcela pohltí, anebo album, zničen jeho rozkošatělým dějem a nemožnosti najít jediný trvale záchytný bod, znechuceně odloží. Tohle zlehka zavání genialitou i šílenstvím zároveň.
|
