Nejprve si shrneme základní fakta. Axevyper je parta, která pochází z Itálie. Letos vydala třetí studiovku. Má pět členů, všichni zároveň hrají v několika dalších kapelách, ani jednu z nich neznám, nicméně nejzajímavěji mi zní ta s názvem Fucking Angels. Axevyper jsou rovněž partou, která se ze všech sil pokouší reinkarnovat britský heavy metal z počátku osmdesátých let. A pravdou je, že to nedělají vůbec špatně, navíc si uměli pohlídat zvukovou produkci. Přesto má celá věc jeden zásadní háček. Axevyper jsou totiž především partou, která brutálně vykrádá první desky Iron Maiden.
Tyto mega legendy vyčuhují z hudby Italů jako pořad „Ano šéfe!“ z běžného programu televizních stanic, jejich klasické postupy jsou otisknuty v každé písni, občas tak silně, že jsem měl tendenci kontrolovat, jestli jsem nějakým záhadným omylem místo této desky nespustil fošnu „The Number Of The Beast“. Tyto obavy jsou ovšem spolehlivě rozmetány s nástupem zpěvu, jelikož Luca Cicero se mistru Dickinsonovi vůbec nemůže rovnat, k jeho cti alespoň slouží, že se o něco takového ani nepokouší. Je si zřejmě dobře vědom svých limitů, které mu v podstatě nedovolí jakékoli výškové eskapády (přesto se o ně nejednou pokusí). Jde tedy o zvláštní paradox, kdy zejména díky zpěvu chápeme, že zrovna neposloucháme Iron Maiden tribute band, na druhou stranu jsou to právě vokály, které limitují kvalitu hudby samotné. Protože odhlédneme-li od podobnosti s evidentními modlami Italů, je nutné jejich novému albu přiznat slušnou metalovou hodnotu.
Úvodní song „Brothers Of The Black Sword“ se nezdržuje s nějakým intrem, stačí mu pár přechodů na bicí, aby naplno rozjel své old-schoolové představení. Z pohledu celé fošny rytmika šlape na výbornou, sloky jsou energicky nafrázovány, vyhrávkami se nešetří, sóla jsou příjemně dlouhá a mnohdy také velmi pikantně vygradovaná. Vrcholem se pak stává sedmý kus „Solar Warrior“, který se honosí hravými riffy, a hlavně chytlavě klenutou vokální linkou. Něčím takovým Italové totiž obyčejně nedisponují, např. většina refrénů prošumí, aniž by zanechaly byť jen minimální dojem, výjimečně se pak také stane, že nastoupí téměř disharmonická směsice, jež je dokonce zlehka odpuzující („Under The Pyramids“). Většina písní se nicméně příjemně poslouchá, zásadním lomítkem pro jejich oblibu je pouze ochota akceptovat téměř všudypřítomné „výpůjčky“ od Mejdnů. Což je něco, co si musí rozhodnout každý sám za sebe.
|
