Leckoho by mohly trknout už názvy některých skladeb. Když se po necelé půlminutě typicky wildovským způsobem rozklokotá kytara, začne svítat. A když o necelých dvacet vteřin italské trio King Wraith nasadí melodiku a stavbu slok přesně v tom duchu, v jakém ji v poslední desetiletce minulého století excelentně protáčela posádka Rolfa Kaspareka, je definitivně jasno. Debutové album King Wraith „Of Secrets And Lore“ by se po většinu své hrací doby dalo považovat za tributní album Running Wild.
Tento pohled na věc by pro King Wraith byl určitě příjemnější, než kdyby se měli pustit do přímého souboje s německými piráty z Port Royal. Pravda, ti sice již dávno vyklidili své výsostné vody, ale troufnu si tvrdit, že (pomineme-li jejich poslední dva poněkud vyčpělé počiny) Running Wild by tuhle námořní bitvu s přehledem vyhráli. Důvodů je hned několik – ten nejzásadnější, totiž že King Wraith jsou brutálně na štíru s originalitou, lze předpokládat již podle úvodního odstavce, ale Kingové jsou ještě o krok dál - když už na pár okamžiků slezou z paluby, hned se nacpou do bezpečné zóny, střežené poměrně mladým Slepým strážcem, začnou se ohánět hrobnickou lopatou případně dělat machovská ramena po vzoru Manowar. Hlasový fond zpěváka (a kytaristy) Daniela Genugu je sice stylově dobře zabarven, ale díky nepříliš velké pružnosti nemá šanci (naštěstí se o to ani nepokouší) na kdovíjak velkou ekvilibristiku, díky čemuž King Wraith nemají moc možností nakopnout svojí - pravda, dobře zvládnutou - klasiku (ovšem nepopírám, že tohle může být pro mnohé výhoda). A snad aby ta iluze byla dokonalá, i zvukově se kluci vrací o slušných pár let zpátky.
Pokaždé, když King Wraith slušně sešlápnou rychlostní pedál (tedy celkem šestkrát), jede se na přímočarost a stoprocentně se dá stavět na syrových sborech, maximálně živých kytarách a melodičnosti. Ale jak říkám, je to s ohledem na přílišnou inspiraci (v některých momentech – a není jich málo – bych si dovolil užít i pojem „citace“) sice dobře zahrané, ale naprosto průhledné. Pokaždé když King Wraith zvolní, začne se do jejich projevu míchat určitá atmosféra, která by mohla s charismatičtějším pěvcem bezesporu zhoustnout ještě o kus víc. Příkladem budiž vláčná „Iliad“ se sborově výhružným tváří, či závěrečná (a zase ty citace…) intimně zastřená houpavá titulka.
Jasně, retro a ujídání z cizího talíře nemusí být marnou záležitostí. Finální rezultát nad albem „Of Secrets And Lore“ se tak bude odvíjet vlastně jen od toho, jestli King Wraith vystavíte přímému srovnání s jejich vzory, pak Italové nemohou vyhrát ani s polehčující okolností, že „Of Secrets And Lore“ je jejich prvotinou (o určité zkušenosti obou strunobijců totiž vypovídá jejich letité působení u kolegů Bejelit) nebo od toho, zda za každé situace přísaháte na heavy-power klasiku. Pak by to King Wraith uhráli na velice slušnou remízu s několika podařenými momenty. Johohó!
|
