Tito pražští metláci v posledních letech nezahálí. Vždyť od jejich poslední studiovky „Sernato“ ještě neuplynuly ani dva roky a už zde máme čest s novou, v pořadí osmou deskou, jež dostala název „Démon času“. Nemohu se považovat za odborníka na předešlou tvorbu D.N.A., tato recenze tak bude pohledem posluchače, jenž ke kapele přistupuje s čistým štítem, bez jakýchkoli očekávání, ale také předsudků nebo předpojatosti.
Musím se přiznat, že po spuštění alba nebyly mé pocity nejnadšenější. Dokonce jsem pochyboval, zdali jsem se nespletl a nějakým záhadným omylem nespustil novinku „Arakadabra“ od Arakainu. Tak podobně totiž obě party na první dojem zní, včetně (výtečného!) zpěváka Lukáše Gracy, jehož volátko je jakýmsi mixem Romana Izaiáše z Dogy a právě Honzy Toužimského. A pravdou je, že tato podobnost nevymizí ani po vícero posleších, nicméně jsem si jistý, že nejde o záležitost nějakého vykrádání či laciné kopie, ale pouze shodu náhod. Obě kapely rovněž vydaly své novinky ve zhruba stejném období, v přímém porovnání u mě překvapivě vítězí D.N.A., ovšem jen a pouze z důvodu střízlivější hrací doby.
„Démon času“ přináší lehce snesitelných devět položek, jejichž krátká stopáž umožňuje opakovaný poslech bez nutnosti brát si v práci náhradní volno. V tomto případě je několikanásobné sjetí desky nutné, jelikož tvůrčí nápaditost je zpočátku dosti maskovaná a svá zajímavá zákoutí odkrývá jen velmi pozvolna. Na první dojem dokonce působí trochu odtažitě, jako dívka, která nechce být sbalena hned po prvním drinku. O to větší zábava s ní ale posléze je. Stejně jako s albem „Démon času“, které nakonec odhalí několik velmi povedených položek, mezi něž musíme počítat dvojici svižných kusů „Pes prašivej“ (s nejmelodičtějším sólem díla) a „Sympatický chlapík“ (s thrashovým drajvem a funkčně skandovanými frázemi). Je totiž pravda, že kapele rychlé tempo sluší, je proto škoda, že jej nevyužívá daleko častěji. V dominujících středních polohách je jen lehce nadprůměrná (viz obligátní groovy riffy nebo refrény, jež nezanechají významnější paměťovou stopu). Zamrzí i některé lacinější rýmy, jako sebe/nebe nebo přijímat/objímat, obecně platí, že texty by zde neměly být hlavní motivací k poslechu.
Stejně dobře jako při dynamické akceleraci se klukům daří také v klidném, až baladicky uvolněném tempu. Třetí položka „Stmívání“ přijde s akusticko-cellovým doprovodem a táhlými vokálními linkami, které své melodické vnady nabízejí opatrně, s o to větší intenzitou ale nakonec oslní. Vkusně působí také závěrečný opus „Tak skoč“, kde na řadu vedle blues-rockových kytar přijde i country harmonika. Dobrou zprávou je, že album nepodkopává špatný sound (zvučil Leo Holan ze Škworu), do uší jen občas bijí do popředí až moc vytažené "sedmdesátkové" klávesy („Mr. Sebeláska“) nebo sólová kytara v „Sympatickém chlapíkovi“. Jinak ale klobouk dolů, zvlášť vyzdvihnout musím nazvučení (dvou)kopáků, jež bicmen Roman Tůma používá v nemalém množství a příjemně tak dotváří písňovou dynamiku. Osmý zápis Pražáků je na české poměry velmi slušnou a z širšího pohledu obstojnou metalovou jízdou. Každopádně mám po jeho poslechu chuť zpětně prozkoumat předešlé nahrávky D.N.A. Po této stránce tedy nové album splnilo svoji funkci na výbornou.
|
