Španělská kapela Hardreams se hudebně pohybuje na území subžánrů AOR a melodický hard rock. Činí tak již od roku 2000, přičemž "Countdown Time" je jejich čtvrtým studiovým počinem. A přiznám se rovnou, z obsahu jedenáctky nových skladeb jsem drobně zmatený. Pustím-li si AOR muziku, automaticky očekávám příval pozitivních tónů, které mě asociačně přenesou do pohody letních dnů. Hudba Španělů na mě ale působí dojmem téměř opačným, melancholickým, jako když léto definitivně končí a těsně za dveřmi číhá várka chladných měsíců.
Což ovšem neznamená, že na desce nejsou ke slyšení typické AOR znaky, jako chytlavé refrény, „osmdesátková“ rytmika nebo poctivé množství baladických momentů. Ona zasmušilost je dána především zpěvem Manu Esteva, jenž má tendenci lámat své vokální linky do „podzimního“ sentimentu. To samozřejmě není vůbec špatně a je jasné, že právě tento prvek bude pro řadu posluchačů mnohem přijatelnější, nežli za každou cenu optimisticky vlezlé melodie. Všichni se ale, předpokládám, shodneme na tomto: ať už je hudba podbarvena jakoukoli náladou, vždy je nezbytná přítomnost silných motivů. A právě v tomto ohledu nám začínají Španělé malinko klopýtat.
Úvodu díla se to ovšem netýká, naopak, pod čísly jedna a dva nalezneme nejlepší písně celé desky. Jak na song „Fire Child“, tak na „More Than One Life“, můžeme s čistým svědomím přilepit štítek s blyštivým nápisem HIT, a to díky svižnějšímu tempu a zejména refrénům, které se honosí mimořádnou líbivostí, stejně jako schopností pohodlně se uložit v paměti a jen tak se nemít k odchodu. Zmíněná melancholie je zastoupena už zde, nicméně prozatím vhodně obrušuje polarizační hrany a navýsost chytlavým linkám dodává pocit příjemně rozvolněné pohody, kdy člověk může jenom odpočívat, aniž by jej vyrušovaly jakékoli vnější podněty. Poté se však situace začne komplikovat. V polobaladickém kusu „Best Days Of Our Lives“ se už ukazatel hudební energie začne pomalu lámat do negativních čísel, v další položce „Into Our Dreams“ pak spadne ještě níž, a to zejména díky nezajímavému chorusu. Popem načichlá a emocemi nasycená balada „A New Day Beginning“ zase náladu zvedne, následující flák „Summertime“ se dokonce (v souladu s názvem) vrátí k hitovým ambicím prvních dvou kompozic. Poté ale opět spadneme k žánrovému standardu („Give Me“), abychom se s příchodem titulní skladby znovu zaradovali (potěší hlavně sólový part s „řeckými“ kytarami a následným melodickým švihem). Závěrečné trio písní v podobné rozkolísanosti pokračuje, přičemž zajímavější nápady poskytne už pouze „Soul Mate“ (opět sólo a refrén). Výsledné pocity jsou tak značně smíšené. Španělé dokážou stejně tak zaujmout, jako mírně nudit. Několik velmi slušných písní ale nakonec urvalo nadprůměrné hodnocení.
|
