Proud and so glorious standing before of us
Our swords will shine bright in the sky
When united we come to the land of the sun
With the heart of a dragon we ride!
Už česká metalová legenda Kryptor na začátku devadesátých let zpívala o tom, že „rychlost vítězí“. Jenže ani oni, ani nikdo jiný nemohl tušit, že si tohle rčení jen o pár let později vezme zatraceně k srdci kapela, která si z jeho podstaty udělá svoji marketingovou franšízu. Že využije tempové „váhání“ ostatních powermetalových spolků, které se téměř nepřetržité rytmické akcelerace obávali jako prase řezníka a žádný z nich se k ní nikdy trvale neuchýlil. Vytvořila se tím díra na trhu, prázdný prostor, do kterého svým typickým způsobem naskočila dvojice maníků Herman Li a Sam Totman. Psal se rok 1999 a vzniku velkolepé speedmetalové kapely Dragonforce už nemohlo zabránit vůbec nic.
Tenkrát ovšem ještě pod jménem DragonHeart, který se na Dragonforce změnil až o tři léta později, a to z důvodu již existující party stejného názvu. Herman i Sam za sebou již měli účinkování ve vynikající smečce Demoniac, ze které se k nim posléze připojil slovinský bubeník Matej Setinc. Původní sestavu doplnili ještě klávesák Steve Williams a baskytarista Steve Scott, kteří se ale v roce 2000 trhli, aby založili jinou legendární veličinu Power Quest. Nahradili je Ukrajinec Vadim Pruzhanov a Brit Diccon Harper. Kvůli studiím odešel i Setinc, jehož nahradil Francouz Didier Almouzni z deathových Admortem. Jedno místo nám ale pořád zůstává k vyřešení. Jde samozřejmě o pozici vokalisty, které se zhostil jistý ZP Theart. Ten doslova potvrdil metafyzické úvahy o tom, že pokud se někde děje něco výjimečného, soustředí se kolem jakoby náhodou obdobně mimořádné osobnosti. ZP tak k Dragounům přišel na základě pouhého inzerátu. Netřeba dodávat, že díky němu kapela získala vynikajícího zpěváka a snad ještě lepšího koncertního frontmana. Mimochodem, Theart pochází z Jižní Afriky, čímž se Dragonforce definitivně řadí mezi nadnárodní korporace, jakkoli je jejich oficiální domovinou Velká Británie, neboť většina členů trvale pobývá v Londýně.
Živá vystoupení, která tvoří páteř fungování kapely, se započala odvíjet již pod názvem DragonHeart, úplně první koncert pak byl odehrán 29. října 2000 v londýnském klubu The Red Eye. Prezentovaly se zde skladby z dema „Valley Of The Damned“, jež bylo volně ke stažení na kapelou vytvořeném webu a za dva roky dosáhlo půl milionu downloadů. Po získání kontraktu s firmou Noise Records, potažmo Sanctuary, pak bylo znovu nahráno a spolu s trojicí nových písní přetvořeno v plnohodnotný debut. A zde se již dostáváme k procesu tvorby, který vyžaduje neobyčejně náročnou přípravu. Vedle rychlosti jsou totiž hlavním znakem kapely sólové party, v nichž si to na nejvyšší technické úrovni rozdávají Herman s Totmanem. Zejména kvůli nim se doba ve studiu protahuje klidně i na několik měsíců, v případě prvotiny si tam pánové pobyli od května do října roku 2002. Legendární jsou zvukové efekty, ve kterých se vyžívá hlavně hračička a komputerový fanatik Li. Dočkáme se třeba „sloního troubení“, osobně jsem si ale vybral označení „kvičivé“ kytary. Ty se prolínají s bezpočtem trylkujících variací, dohromady pak tvoří neuvěřitelně složité vzorce, u kterých jde mimo mé chápání, jak si je pánové mohou pamatovat při živém hraní. Stejné uznání zaslouží také všichni bicmeni, jež se u Dragonforce vystřídali. Smrtící rychlost vyžaduje podobně extrémní nasazení rukou i nohou, jež v pohodě zastupuje několikahodinový pobyt v posilovně. Důvěrně známé je časté využití blast beatů, v případě powermetalové kapely samozřejmě opět poprvé v historii žánru.
Debutová fošna z roku 2003 již představuje hotovou kapelu se všemi typickými znaky, žádné nováčkovské tápání zde nenalezneme. Dostatečně vypovídající je fakt, že pro mnoho fanoušků je právě prvotina nejlepším a v budoucnu nikdy nepřekonaným zápisem Dragounů. Osobně tento názor nesdílím. Ne, že bych na albu nenašel dostatek atraktivních momentů, nejsou ale zatím obsaženy v takovém množství, jako je tomu na počinech následujících. A i ty šťavnaté motivy nakonec relativizuje sound, který na debutu prostě nevyšel. Přitom kvalitní a v každém ohledu čisté ozvučení je přímo kriticky důležité pro rozklíčování jednotlivých harmonií a dokonalé vyzobání všech dostupných špeků. Kapela si toho byla ostatně dobře vědoma, a proto album vydala v roce 2010 znova, šlo však pouze o remasterovanou verzi, ke znovunahrání se hudebníci neuchýlili, neboť by dle svých slov již nebyli schopni oživit onu původní energii. To je podle mě zcela správné rozhodnutí, vzpomeňme si kupříkladu, jak dopadlo přehrání desky „Ecliptica“ od Sonaty Arcticy.
Pokud půjdu po nejchytlavějších stopách dnes hodnoceného díla, zastavím se u položek „Black Winter Night“, „Evening Star“ a zejména „Heart Of The Dragon“. První dvě oplývají nádhernými, téměř vánočně rozsvícenými motivy, třetí je pak dokonalou melodickou jízdou, kterou startují sborové fráze, jež se brzy přelijí ve vrcholný skvost, s parádním chorusem nebo mega chytlavým sólem s blast beatovou gradací. Jestli se k některému debutovému songu vracím s neutuchající radostí, je to právě „Srdce draka“. Mimochodem, všudypřítomní draci by mohli svádět k myšlenkám o jednoduchých fantasy textech, tak typických pro powermetalové bojovníky. Muzikanti Dragonforce ale mluví o jakési povrchní metaforické slupce, pod kterou jsou ukryta seriózní a vážná témata, jež si musí každý odhalit sám. Nakonec je nutno zmínit baladu „Starfire“, jež splňuje nejnáročnější požadavky metalového ploužáku, a osobně si neumím představit dívku, která by při jejím poslechu nejihla dojetím. Některé verze alba obsahují také bonusový song „Where Dragon Rules“, na němž se ještě podílel Steve Williams, a který ve své kvalitě za dalšími písněmi nijak nezaostává, o čemž svědčí i jeho zařazení na živák „Twilight Dementia“ (2010).
První zásek Dragounů každopádně nebyl přijat s jednoznačným nadšením. Řada posluchačů nebo recenzentů byla na rozpacích z masakrózní rychlosti, stejně jako z dlouhé stopáže skladeb i sól. Jak už to někdy bývá, málokdo byl schopen včas zahlédnout tvůrčí genialitu autorů. Obliba tak rostla pozvolna s tím, jak kapela začala pronikat do širého metalového povědomí. Úspěch této kapely totiž rozhodně nebyl okamžitý a je výsledkem tvrdé studiové a koncertní práce, přičemž definitivní průlom do nejvyšší extraligy přišel až v roce 2006 s albem „Inhuman Rampage“. O tom ale až později.
|
