Italská parta Colonnelli se svojí tvorbou skotačí na thrashovém území s výraznými groovy a crossovými prvky. A právě tento subžánrový mix dává záminku k detailnějšímu průzkumu prvotiny kapely, neboť z čistě hudebního hlediska se ničeho objevného nedočkáme. Jednotlivé škatule se však prolínají s přirozenou lehkostí, muzikanti navíc své nástroje třímají pevně v končetinách a v pohodě zmáknou i technicky složité party. Zpestřením je melodický vokál, který přidává do celé záležitosti jednak punkový, jednak modernistický element.
Po krátkém akustickém entrée úvodního kusu „Il boccone amaro“ zahřmí nájezdy groovy kytar, jež se brzy přeskupí do čistokrevné a strojově precizní thrashové palby. Na skate-punkový plácek nás transportuje dvojice následujících songů „Masticacuore“ a „Circo massacro“. Správně nafrázované linky, rychlá akcelerace, melody sóla a celková pohoda, to jsou hlavní přednosti obou štychů, jež dokonce evokují ranou (a tedy nejlepší) fázi Amíků The Offspring, v energické sugesci zase připomenou vynikající ruské crossery Siberian Meat Grinder. Proto je škoda, že se v podobně „skáčkovém“ duchu nepokračuje a další průběh se již nese v tradičnějším thrash´n´groovy vlnění. Ani na této úrovni Italové neselhávají, nicméně hudební nadhled protažený na celou stopáž jim mohl pomoci k výraznému odlišení od širší konkurence.
Ještě víc mrzí úbytek našlapaných pasáží, které ustoupí klidnějším polohám, přičemž se stane téměř pravidlem, že intenzivní rytmika vypukne v samotném závěru skladeb. To sice znamená osvěžení, ovšem pozdě načasované, někdy navíc neorganické a se zbytkem písně příliš nekorespondující („Apprendista suicida“). Jako spása tak působí štych „Proiettile“, jehož úvod obklíčí mohutné kytarové valy. Jenže i ty brzo přibrzdí až příliš rozvolněné a v tomto konkrétním případě také nezajímavé vokální linky. A tak se řádně rozvášněné šlehy dočkáme až v úplném závěru. Opus „La marcia dei colonnelli“ nasadí vysoký rychlostní stupeň a jako bonus přidá několik velmi pikantních thrashových driftů. Překvapivé je, že jakmile tato metalová smršť utichne, přehrávač se nezastaví a stopáž skladby pokračuje dál. Ticho trvá až do poslední třetiny, kdy se znovu začne hrát, ovšem jinak skvělý sound tentokrát zní poněkud bídně. Zřejmě jde o jakési zachycení atmosféry ze zkušebny, tedy vtípek, který ale moc nevyšel a pouze uměle napnul konečnou minutáž. Z celkového pohledu je ale nutné dílo mírně doporučit, konkrétně pěti a půl zdviženými prsty.
|
