Sabaton už dávno nejsou populární jen v Polsku a v Česku, ale že se šmahem rozmohli po celé metalové komunitě a to dokonce i v Británii, svědčí vyprodaná double headline show spolu s piráty Alestorm. Kromě nich se také v lehce pozměněné sestavě objevili jako předkapela švédští kolegové z Bloodbound a já tak trochu zavzpomínala na rok 2009, kdy se tyhle dvě kapely objevily v České republice jako předskokani Hammerfall. Už tehdy Sabaton české publikum zobalo z ruky a od té doby kapela ještě značně vyrostla, což dokazuje i rozjařené londýnské publikum, které je za jiných okolností spíše konzervativní.

Bloodbound sice nedostali příliš velký prostor, ale alespoň s sebou přivezli nové DVD, natočené na loňském Masters of Rock. Navíc se bohužel neobjevili v kompletní sestavě. Celé turné se neslo v duchu změn, kdy chvíli za bicí usedal namísto Pelleho Daniel Sjögren z Twilight Force a na pozicích kytaristy se střídal s bratry Olssonovými elfsky vyhlížející blonďák Jocke Johansson z téže kapely, který se v Londýně představil namísto Tomase Olssona. V Čechách jsme si za poslední roky zvykli vídat Bloodbound na festivalových pódich s čtyřiceti a více minutovým hracím časem, ale švédská banda se bez problémů a řečí dokázala famózně zhostit i role předkapely se setlistem obsahujícím sedm skladeb. Sama kapela si po show chválila londýnské publikum a libovala si, že dosud odvedla nejlepší vystoupení z celého turné a rozhodně se nejednalo jen o plané řeči. Patrikovi to skvěle zpívalo a i s náhradním členem se dokázali pánové skvěle sehrát. Pozice lead kytaristy se na jedničku zhostil Henrik Olsson a skladby převážně z posledních dvou alb „Stormborn“ a „In The Name Of Metal“ odsýpaly jako na drátku. Atmosféru koncertu oživily nejen tematické Patrikovy čertí růžky, ale také v závěru setlistu, kdy Bloodbound sáhli po osvědčené klasice „Nosferatu“, i jmenovaný maskot kapely „Nos“. Kromě této skladby se ale kapela ke starším věcem nevracela a zazněly jenom písně z éry Patrika Johnassona. Ať už hitovka „Moria“, či novější počiny. Dle reakcí britského publika, Švédové opravdu zaujali.
Setlist: Iron Throne, When Demons Collide, When The Kingdom Will Fall, Moria, In The Name Of Metal, Stormborn, Nosferatu

Kdy jsem vůbec naposledy viděla Alestorm? Na to, že byli jednu dobu u nás pečení vaření, od Metalfestu 2012 jsem s nimi neměla tu čest. Také v jejich sestavě nastala změna, kytary se po odchodu Daniho Evanse ujal kolega z maďarských Wisdom, Máté Bodor. Od té doby se také poněkud změnila scéna a image kapely. Ať už se jednalo o obří nafukovací koupací kačenku umístěnou doprostřed scény, dekorativní plachty s obrázky hus, nebo o stejnokroj v podobě psích triček. Pirátskou image trochu zachraňovaly lahve alkoholu, instalované na bicí soustavu Petera Alcorna. Na druhou stranu Chris Bowes demonstroval svou národní hrdost ve skotském kiltu a rudě zdobené Elliotovy klávesy imitovaly krev. Kapela také pozvala na pódium pár hostů, s akustickou mini kytarou se při skladbě „Hangover“ objevil Joel Peters z Tainted Nation a na rapera si zahrál bubeník The Defiled, Paul White. Alestorm na rozdíl od svých předchůdců předvedli průřez diskografií a z reakcí publika bylo jasné, že jakýkoliv z odehraných songů má úspěch, ať už se jednalo o klasiku jako „Keelhauled“, či skladby ze zatím poslední desky „Sunset Of The Golden Age“, ze které toho přeci jen zaznělo nejvíc. Kupříkladu „1741 (The Battle Of Cartagena)“, či klipovka „Magnetic North", kdy se klávesák Elliot zhostil growlující pasáže. Alestorm jsou šílenci na pódiu v tom nejlepším slova smyslu a jejich vystoupení fanoušky doslova smete. Že si pozici co-headlinera zaslouží, dokazovali také mnozí přítomní fanoušci v pirátských kostýmech, kteří přišli především a právě na Alestorm.
Setlist: Keelhauled, Over The Seas, Magnetic North, Shipwrecked, Surf Squid Warfare, Nancy The Tavern Wench, Walk The Plank, The Sunk’n Norwegian, Wenches & Mead, Drink, 1741 (The Battle Of Cartagena), Hangover, Captain’s Morgen Revenge, Rum

Show Sabaton jako už klasicky zahájilo intro v podobě „The Final Countdown“ od Europe, při kterém se na scéně objevili tři nastoupení „vojáci“, kteří zahájili celé vystoupení tím, že na povel odkryli tank Hannese Van Dahla. Sabaton už mají za ty roky ozkoušené, co na které publikum platí. Potěšilo zařazení skladby „Far From The Fame“, pobavila „roztržka“ mezi kapelou a Joakimem, kdy se zpěvák odebral z pódia a skladbu „Gott Mit Uns“ ve švédštině na střídačku odzpívali kytaristi, bohužel poněkud falešně. Show oživilo také prazvláštní Thobbeho sólo v Monty Pythonovském stylu. Sabaton dokáží vždy odvést stoprocentní výkon a rozeskákat davy. Během londýnského koncertu se stalo také nevídané, kupodivu zrovna během skladby „Carolus Rex“ se utvořil moshpit. Na druhou stranu se možná není čemu až tolik divit, protože se na koncert sjeli nejen londýňané, ale také fanoušci z jiných zemí. V publiku jsem narazila například i na členy polského oficiálního fanklubu, Panzer Battalionu. Co ještě k Sabaton dodat? Mám pocit, jako bych se za ty leta pořád jen opakovala, protože pokud jste fanouškem této bandy, jejich show snad nikdy nezklame. Od té doby, co se sestava konečně ustálila a i přes smíšeně přijímané poslední album „Heroes“, na živo pánové pořád válí, každý koncert je odehraný na sto procent a Joakim je neúnavný komik.
Setlist: Ghost Division, Far From The Fame, Uprising, Midway, Gott Mit Uns, Resist And Bite, Carolus Rex, Swedish Pagans, Attero Dominatus, Soldier Of 3 Armies, The Art Of War, sólo (Monthy Python: Always Look On The Bright Side Of Life), To Hell And Back, přídavek: Night Witches, Primo Victoria, Metal Crüe