Hranice toho, kde je kapelu, nepokrytě útočící prostřednictvím nekomplikovaných (a leckdy až primitivních a ještě lépe prostřednictvím nějaké té slzy alkoholu odlehčených) halekaček na posluchačovu nultou signální, ještě možné brát vážně, máme sice každý nastavenou jinak, ale jako osobní měřítko důstojně zmáknuté kašpárkoviny bych si dovolil využít vloni vydané album německých folkáčů Vogelfrey „Sturm und Klang“.
Šestice z Hamburku to na svém třetím zápisu hraje na dvě strany. V první půlce desky se poměrně nenáročným způsobem snaží o to, aby s nimi byla sranda (a nutno přiznat, že se jim to docela daří), velkou zásluhu na tom mají živé housličky, poměrně humpolácky neotesaný zpěv i jednoduché melodické motivy, do kterých až překvapivě snadno zapadá drnčivá němčina. V druhé půlce pak Vogelfrey poměrně nečekaně zvážní, čímž se jednak vyhnou tomu, aby se jednoduchost motivů vyčerpala, jednak naznačí, že nemíní hrát (pochopitelně, že žádné hlubokomyslné umění z toho nekouká) o přízeň jen brnkáním na tu nejsnadnější strunu.
Prubířským kamenem toho, zda jste schopni přežít pitvořivost kapely, je estrádní melodie s opileckým nápěvem „Tandaradei“ s přirozenou schopností člověka rozpohybovat. Z jakých témat Vogelfrey vaří je jednoznačné i z rytmicky sekaného „Sturmgesang“ či y otírání se o Jolly Roger v pochodové „Gold“, komická vlezlost leze ze sekané říkankové odrhovačky „Hörner hoch“. Zlom přijde s baladicky ubrumlanou a nenáročně atmosférickou „Nachtgesang“ (ani tady však žerty kapelu neopouští, viz. snaha dřevorubeckého vokálu křiklouna a multilidovce -housle, bouzouki, píšťalky- Jannika natlačit se do hloubky), v následující „Apocalypsis“ si Vogelfrey díky dusavému tempu a strohé němčině chvíli zakoketují s hrou na Rammstein a představí housle v nezvykle kakofonické poloze, v přímočaré a agresivní „Land Unter“ potemní a definitivně rezignují na jakoukoliv prvoplánovou přitažlivost.
Mix kolovrátkově opileckých halekaček, líznutých středověkem s metalovými prvky, která možná má i o chlup větší ambice, než jen zpříjemnit chvíle nad žejdlíkem. Ale tím, jak je deska dramaturgicky poskládaná, když na tyhle ambice dojde, nejspíš už stejně nikoho nebudou zajímat. Vezmu-li však Vogelfrey jako vzorek „německé echt lidové zábavy“, Sturm und Klang“ z toho vůbec nevychází jako laciná podbízivost. Nekomplikovaná, primitivismem načichlá kovová lidovka, jejíž sílu samozřejmě nějaký ten mok zvýší, ale i bez něj obstojí a ani není třeba vypínat mozek.
|
