Když se řekne Maďarsko, většina běžných smrtelníků si představí guláš, nebo zcela nesrozumitelnou řeč, milovníci melodiky si okamžitě vybaví skvělé Wisdom, dříve narozeným jistě naskočí notně letitá Omega … a milovníci folklóru by mohli zajásat nad novým albem metláků Dalriada. Ti sice mezi elitu nepatří (zatím), ale nutno říci, že se jejich dosavadní výtvory celkem dobře poslouchaly, i když bez chyb rozhodně nejsou. Jenže ten nejnovější šel s kvalitou hudební náplně dolů.
Intro nás na necelé dvě minuty přenese na moravský venkov, kde vesele vyhrává lokální folklórní duo, víno teče proudem a ogaři za halasného zpěvu vesele plácají dcérenky přes zadek. Pak se ale muzika vrací tam, kde to již důvěrně známe - místy divoká, jindy zatěžkaná rytmika, do toho hoblující kytary, občasné bezstarostné folkové halekací pasáže s dominujícími houslemi a rozmanitý vokál obou hlavních persón. Bohužel, jak rychlosti a bezstarostnosti, tak i rozjuchanosti ubylo a deska se více než předchůdci valí v líných středních tempech. Zatímco v divočinkách jsou muzikanti více než nadprůměrní a zábavní, pomalá a zadumaná tempa jim příliš nepasují nebo v nich tak neumějí chodit. A uvítal bych i využití „střídavého basu“, který by dojem vesnické lidovosti ještě umocnil. Pro někoho by mohl být i problém s vstřebáváním nemelodického mateřského jazyka, jehož kapela ve své hudbě využívá. ten však ke kapele patří.
Po již zmíněném intru nás vítá střednětempý melodický otevírák „Amit Ad Az Ek“, v němž se umně kloubí všechny výše zmíněné poznávací prvky. Následující „Dozsa Rongyosa“ začíná pěkně ve speedových tempech, aby se ve slokách uklidnila a vedla nás příjemnou, i když dosti upozaděnou klavírní linkou k refrénům. No a v podobném duchu se dostaneme až na samý konec nahrávky. Hudba šlape přesně tak, jak by posluchač očekával, žádných překvapujících momentů se zde nedočkáme.
Co pochválit musím, je zvuk. Až thrashově hutné kytary řežou v podkladech, pichlavé housličky šimrají v uších, dostatečně vytažená basa adekvátně tvrdí muziku a klávesové drobky doplňují celý hudební obrázek. Je vidět, že i v zemi, která metalem rozhodně nijak proslulá není, lze vytvořit nahrávku, která zvukem může konkurovat známějším interpretům na světové scéně.
Celé album trvá necelou hodinu, avšak na jeden zátah se poslouchá velmi obtížně, a to hlavně zásluhou principála Andráse Ficzeka, jehož stereotypní ostrý a hrdelní zpěv začíná po více než nějakých třiceti minutách dosti iritovat. Naopak bych uvítal mnohem častějšího využití hrdla blonďaté Laury Binder, jejíž příjemně civilní projev naopak písním prospívá. Za povšimnutí stojí i fakt, že všechna alba nesou názvy podle názvů měsíců, což znamená, že aktuální, osmý zásek je červencová zastávka. Vymyká se pouze nahrávka Arany z roku 2009, v níž hudebníci zpracovali verše stejnojmenného maďarského básníka.
Celé album není ani nijak excelentní, ani špatné, je bohužel někde mezi těmito dvěma body. Je sice velmi kvalitně vyprodukováno, ale po jeho vstřebání (na což až tolik času nepotřebujete) se na něj lehce zapomíná a působí, že muzikanti museli jen naplnit kvótu stanovenou jejich vydavatelskou společností, ale nápady ještě nebyly dostatečně zralé. Úbytek divokosti, lidových motivů, směřování ke spíše temnějším břehům a vlastně i jeho celková zaměnitelnost a tuctovost mu vyšší, než jen lehounce nadprůměrnou známku, přinést nemohlo.
|
