Dánští Artillery patří mezi thrashovou smetánku a hlavně zasloužilé umělce, kteří by se už z pouhé slušnosti měli víceméně chválit. Proto mi nebude dělat bůhvíjaké potěšení psát o tom, jak jejich nová studiovka tak úplně nevyšla. Nejsmutnější ale je, že se to netýká samotné hudby. Ta totiž není vůbec špatná a plynule navazuje na pro-melodickou linii předešlých počinů, proti které sice old school fandové dost brblají, podle mě však nejde o špatný směr. Takže kde se stala chyba?
Sice se z následujícího konstatování stává ohraný evergreen, ale co naplat, taková je realita. Tak tedy, aktuální fošnu Dánů k zemi sráží zvuk. Deska „Penalty By Perception“ jakoby vypadla z půli devadesátých let, a to ještě z nějakého velmi průměrného nahrávacího studia. Tenkrát by to v pohodě prošlo, dnes, když vychází x dobře ozvučených a hlavně kvalitních thrashových alb měsíčně, je něco takového nepřípustné. A pokud někoho (právem) zajímá, jaký zvuk pokládám za moderní a sytý, odkazuji jej kupříkladu k novinkám Španělů Crisix nebo Němců Exumer.
Přitom hodnota autorského vkladu obou zmíněných spolků není od Dánů nijak vzdálená, všechny tři kapely dokázaly přijít s vysoce kvalitním materiálem. Jde tedy o ideální důkaz, jak kritickým bodem je správné nazvučení. Dobře odvedená práce dodá (v thrashi už jedině) obligátním riffům nutnou šťávu, v opačném případě celou snahu shodí o několik levelů níž. Za ideální konstelace by Artillery vyfasovali zhruba sedm a půl bodu. Velmi rád bych si užíval jejich rytmicky nápaditou a přitažlivě členitou muziku, chytlavá sóla, melodický zpěv v podstatě stále nového zpěváka Michaela Dahla, nebo masivní artilerii slastné riffové fašírky. Něco takového nabídne hned úvodní – a dost možná nejlepší - kus „In Defiance Of Conformity“, přičemž ty ostatní o mnoho nezaostávají.
Možná bych si rýpnul pouze do závěrečné třetiny, která obsahuje několik až příliš rozvláčných momentů. Je to ale stejně jedno, protože časem se všechny skladby slijí v pocitově jednolitou masu. Jak dobře by se deska poslouchala, přitom naznačí sedmá položka „When The Magic Is Done“, v jejímž úvodu absentují kytary i rytmická sekce, tedy hlavní oběti produkčního failu. Slyšíme pouze čistý zpěv s pianovým doprovodem a je to najednou velká pohoda. Pak ale nastoupí „thrash“ a zážitek je pryč. Asi by nebylo košer novinku Dánů odbýt nějakou nízkou známkou, proto volím bodový kompromis, mnohem raději bych ale udělil číslo vyšší a desku "Penalty By Perception" si s chutí pustil znovu. Kvůli horší produkci jsem ji ale zřejmě slyšel naposled.
|
