Chotěbořští Artery se na tuzemské scéně pohybují od roku 1999. Fošna „Tvoje hra“ je v pořadí pátou studiovkou a při jejím poslechu příliš nerozumím tomu, proč se o kapele prozatím nedočtu na žádném českém serveru. Při zadání kombinace názvu Artery a slůvka „recenze“ vyhledávače pouze bezradně mlčí, přitom kvalita hudby po nějaké obšírnější zmínce vyloženě volá.
Artery se oficiálně pohybují na hard rockovém a metalovém území, trefnější označení bych ale viděl v rozšířené formulce „příjemně poslechový bigbít“. Metalového elementu v jejich tvorbě příliš nenajdeme, snad s výjimkou několika riffově vyostřených přechodů (např. songy „Proti proudu“, „Vstupenka do nesnází“ nebo „Drsnej svět“). O hard rock pak nezavadíme vůbec. Kytary většinou vyluzují agresivně neinvazivní motivy, které se ale zároveň vyznačují nápaditostí a pro-koncertně funkční dynamikou. Živá vystoupení jsou samozřejmě středobodem podobných interpretů a nutno podotknout, že Artery jsou v tomto ohledu naprosto funkční jednotkou. Včetně zpěváka Jirky Bačkovského, který svým civilním projevem dotváří sympatický profil kapely. Nejdůležitější je ovšem „skluznost“ vokálních linek a chytlavost (zejména) refrénových partů. A ani v tom chotěbořští nezaostávají a nabízejí několik velmi líbivých skladeb, které mají potenciál uvíznout v paměti na slušnou dobu.
Hned „Intro“, v jehož podkladu vykukují „maidenovské“ motivy (hle, takže další metalový pozdrav), napoví, že se kvarteto muzikantů melodií rozhodně neštítí. Následné skladby toto „podezření“ zcela potvrdí, přičemž, jak už to bývá, některým se v tomto ohledu daří lépe, jiným méně. A někdy je hlavním faktorem, který rozhodne o finálním úspěchu písně, text. Jako třeba u první položky „Proti proudu“, kde obligátní kritika společensko-politických poměrů zavání lacinou hospodskou lítostivostí. Není od věci, že mně Artery v tu chvíli připomněli Ortel (tedy alespoň tu jednu dvě skladby, kterým nešlo v médiích uniknout). Oproti tomu slova následného kusu „Hanbatá zubatá“ srší vtipnou nadsázkou, když zpěvák „vypráví“ o příchodu Smrtky, která si chtěla zapíchat, a on ji nedokázal odmítnout (není se co divit, taky bych si to zrovna s touto madam nechtěl rozházet). Podobné odlehčení působí vždy dobře, proto je škoda, že se k němu autoři neuchýlili častěji.
Pokud se dalších chytlavých míst týká, ta nabírají na objemu s postupem hrací doby. Nejsilnější část tvoří dvojičky po sobě jdoucích písní „Slabý kusy odpadaj“ a „Šance“, resp. „Svědomí“ a „Ztracenej čas“. Všechny nesou jasný hitový otisk s nadmíru povedenými chorusy. Ostatní skladby přitom o mnoho nezaostávají, problém je ale v jejich počtu. Čtrnáct čísel je zbytečně moc, rozbíjí to koncentrovanost poslechu, kapela navíc nebyla schopna každý song nasytit jedinečností a některé vokální linky jsou si dosti podobné. Pár kusů mohlo být v pohodě vyřazeno (např. dvojice tuctovějších kompozic „Volně plout" a "Vstupenka do nesnází") a bylo lépe. Celkově však vítězí kladné pocity. K dobru je navíc nutné přičíst zvukovou produkci, která podporuje přirozenou líbivost skladeb. A těch je na albu „Tvoje hra“ většina.
|
