Hlavní mozek kapely Lanvall kormidlem doopravdy trošku zatočil a bárku (či spíše už slušnější jachtu) jménem Edenbridge nasměroval k břehům klidu, nálady a atmosféry. Album "Shine" se na pulty obchodů dostalo za bezmála dva roky po předešlém "Aphelion" a natočila jej ta samá sestava, což je trošku raritka, protože když pominu ústřední tandem Sabine – Lanvall, tak se v průběhu doby sestava Edenbridge dosti obměňovala. O kapele se mezi fanoušky melodického metalu v tu dobu již vědělo, a i když stále byla v nepříliš lichotivé kolonce „Nightwish revival“, pomalu si budovala vlastní a výraznější tvář. Album "Shine" bylo prvním, na němž lze vypozorovat jistý hudební odklon.
Těch změn by pozorný posluchač dokázal nalézt několik, ale nutno říci, že jsou povětšinou jen kosmetického rázu. Tou nejvíce viditelnou, resp. slyšitelnou, je úplné vymizení speedových temp. Za další bych zmínil mnohem větší příklon k atmosféře jednotlivých kompozic (v některých případech i na úkor rychlosti). Autor si mnohem více vyhrál se zvukem kláves a použil i několika dosud neslyšených rejstříků, což ale na druhou stranu celkově ubírá na metalové dravosti. Album je proto, společně s následujícím „The Grand Design“, to nejměkčí, co kdy kapela vyprodukovala a nechť se každý fanoušek sám zamyslí nad tím, zdali se ještě stále jedná o některou z bohatých metalových kolonek. Za mě stále ještě ano, i když nutno zmínit, že se jedná o extrémně hodnou, nekonfliktní a nekousavou muziku. Lví podíl na tom má i vokalistka Sabine, jejíž příjemný a civilní projev je jednou z ozdob nahrávky. Zpěvačka v žádném případě nemá snahu se drápat jak do větších výšek (linky se úzkostlivě drží jejích mantinelů, tj. hýbou se ve středních polohách), tak ani do jakéhokoli náznaku drsnějších forem vokálu. A nově na desce můžeme zaslechnout výraznější sbory, které se na dalších albech stanou dominantní.
Desku otevírá veledlouhá, skoro devítiminutová zatěžkaná titulní kompozice. Nutno říci, že jde o nejlepší píseň aktuální sbírky, v níž se kloubí to nejlepší z Lanvallova skladatelského pera, jako jsou poklidné sloky, chytlavé melodické refrény, kytarové etudy a v neposlední řadě i stále velmi vynalézavé a hravé harmonické postupy. Prostřednictvím „Move Along Home“ a „Wild Chase“ se v úvodních pasážích opět přeneseme do Orientu, ovšem zbytek obou kompozic je svižnější kapelní klasika. Na baladickou strunu zabrnká obligátně třetí track „Centennial Legend“, náladovka „Elsewhere“ nastartuje éru čistě orchestrálních ploužáků, které sice špatné nebudou, ale nikdy jsem se ani na následujících deskách nedokázal zbavit pocitu, že osamocenému Lanvallovi docela chybí podpora ostatních členů kapely. Za zmínku ještě stojí barevná „October Sky“ a dvoudílná sága o strašidlu Cantervillském, ukončující celou sluncem prozářenou pouť.
Zvuk je dle očekávání vynikající. To samé, jak je již tradicí, nutno napsat i o zcela bezchybném výkonu všech zúčastněných muzikantů. Kytary navíc dostaly mnohem víc šťávy, zkreslení a mezi tunami kláves jsou díky šikovnému mixu nahrávky dostatečně výrazné, neztrácejí se pod nimi ani nemají tendence bojovat.
Celé album se i po skoro dvanácti letech od svého vydání poslouchá velmi dobře. Jedná se o vysoce melodickou, poklidnou, místy snovou a relaxační hudbu s několika metalovými zoubky navíc. Lanvall se dokonce v některých místech a v bonusové „Anthem“ se vrací až k náladě svých sólovek z poloviny devadesátých let. Pokud vás kapela na prvních albech nebavila svojí nepůvodností, zkuste tuto čtvrtou desku, která jde už přeci jen jiným směrem.
|
