Pamatujete si brazilskou Aquarii? Tato kapela sice za dobu své existence nahrála pouhá dvě alba, ale díky jejich kvalitě zanechala na powermetalové scéně významný otisk. Její tvorbu třpytila zejména schopnost propojit mimořádně lákavé hudební momenty s autorskou osobitostí a folklórními prvky. Prázdno, které nastalo po nečekaném rozpadu kapely, bylo velmi znatelné a nepomohl jej zaplnit ani ne zcela zdařilý pokus o pokračování prostřednictvím projektu Novalotus. Jedním z hlavních nedostatků byla výměna na vokální pozici, na které již dále nefiguroval zpěvák Vitor Veiga s neodolatelným hlasovým zabarvením.
Vitor ještě paralelně působil v partě Endless, jenže ta vydala poslední album v roce 2006 a pak se i po ní slehla zem. Až doteď. Éterem proběhla zčistajasna zpráva o přípravě novinky pod štítem výtečného lableu Power Prog Records. A výsledkem je album „The Truth, The Chaos, The Insanity“, které znamená Veigův návrat na scénu, z čehož mám osobně obrovskou radost. Už jen díky němu je pro mě poslech desky výjimečným zážitkem, samotná hudba navíc za kvalitou jeho výkonu příliš nezaostává. Naopak, třetí řadovka Endless je nejzdařilejším a jakostně nejvyrovnanějším počinem kapely, na němž sice neuslyšíme hudebně velkolepé prvky zmíněné Aquarie, dostatečně chytlavých momentů je zde však dost a dost.
Zároveň se zjednodušily samotné struktury skladeb, které tentokrát nejsou tíženy složitějšími vývrtkami a jako takové přinášejí nekomplikovaný a snadno vstřebatelný posluchačský zážitek. Slokové linky jsou sice občas podsekávány typicky progovým způsobem, jde ale o podpůrné a nikterak invazivní škádlení. Kytarovo-klávesová dynamika míří k neoklasickým končinám, a to přes celou zeměkouli, až k tvorbě finského maestra Tima Tolkkiho. Na albu je ke slyšení několik velmi působivých a uvolněně rozjařených sólových trylků, ale také snaha o zahuštění atmosféry, jež jde notu v notě s epicko-symfonickým elementem. Nechybí rytmické zvraty, od baladických pasáží k čistokrevné speedové jízdě. Nejzásadnější hodnotou je ale Vitorův hlas a jeho vokální linky. S těmi si Veiga hraje s vášní sobě vlastní, jednou se s nimi něžně mazlí, jindy do nich vsype řádně intenzivní hlasové koření. A pokaždé jde o vrcholnou zábavu.
Celkově sice nelze tvrdit, že zde máme čest s vyloženě strhujícím metalovým počinem, uměl bych si představit ještě více chytlavých momentů nebo zpěvnějších refrénů. Rovněž celková stopáž mohla být střízlivější. Díky projevu Vitora Veigy jde ale tak jako tak o mimořádný počin. Přidejme k tomu velmi obstojnou hudbu a o vysoce nadprůměrném hodnocení není nejmenších pochyb.
|
