Psal se rok 2004 a do země udeřil druhý spídový meteorit. Od prvního jej dělil pouhý rok, z pohledu kvality alba „Sonic Firestorm“ ale můžeme o debutu „Valley Of The Damned“ mluvit jako o zahřívacím kole. Vše je o dimenzi dál, včetně zvukové produkce. Teď už Dragouny museli začít brát vážně i všichni posměváčkové, kteří u prvotiny trousili poznámky o krátké životnosti kapely. Jak byli pošetilí! Celá show se totiž teprve rozjížděla, nabírala na strhujících obrátkách a zápis „Sonic Firestorm“ byl prvním z nejzářivějších dílů.
Mezitím se z Dragonforce díky vysokému počtu koncertů stala dokonale sehraná jednotka, k jejímuž stabilnímu personálnímu kvartetu Totman, Li, Theart a Pruzhanov, se na krátký čas přidal baskytarák Adrian Lambert, a hlavně bicmen Dave Mackintosh, jenž v kapele setrval až do roku 2014. Dave k Dragounům přešel od smečky Bal-Sagoth, což je jednak vynikající, ale především blackový projekt, jehož rytmika je sycena typickým rytmickým náserem. Denním chlebem jsou kupříkladu blast beaty, a právě tento ultra-rychlý prvek Dave přenesl do svého nového působiště. Jistě, bicí sypačku jsme slyšeli již na debutové fošně, tentokrát je ale vše několikrát znásobeno a vsazeno do pozice plnohodnotného hudebního činitele. I proto mají někteří lidé tendenci nazývat tvorbu Dragounů jako extrémní power metal. Osobně mi takové označení přijde nemístné. Jakýpak extrém, když základním stavebním kamenem zůstávají melodie vzdušné jako jarní vánek na mořském útesu?
Také v tomto ohledu je totiž deska „Sonic Firestorm“ mimořádně uhrančivá, když nabízí několik pamětihodných momentů, na které přísahá většina fanoušků kapely, kteří by kapelu nepustili z pódia, pokud by nezahrála alespoň jeden kus z tohoto alba. Pevnou součástí playlistů je tedy flák „Fury Of The Storm“, někdy také úvodní položka „My Spirit Will Go On“. Obě jsou doslova nasyceny chytlavými motivy, ať už instrumentálními nebo vokálními. Typickým znakem je krátký nájezd, jenž se brzy přelije v akcelerační smršť, do které jako duch svatý sestupuje kazatel ZP Theart, aby zvěstoval mimořádně zvukomalebné powermetalové písmo. U obou písní se zatřpytí zejména bridge a refrény, které jsou svůdně klenuté a přitom sjízdné jako skokanský můstek. Třetí kus v pořadí s názvem „Fields Of Despair“ uvízne v paměti mimo jiné i díky dynamicky rozjařeným klávesovým pasážím, jež jsou napojeny na chorusové party, track „Dawn Over A New World“ pak uvolní atmosféru baladickým tempem, z nějž opět vyčnívá něžně přilnavý refrén, ačkoli stran paušální chytlavosti přece jenom o kousek vítězí píseň „Starfire“ z předešlé desky.
V tuto chvíli je ale na místě uvést objektivní zápory, které s sebou produkce Dragounů nese. Jde o téměř nepřetržitou rychlost. Zpomalení sice v menší či větší míře obsahují všechny skladby, jde však o prvek kosmetický, jenž je přítomen hlavně proto, aby po něm mohla přijít ještě drtivější instrumentální masáž. Přidáme-li k tomu délku písní (na tomto albu stopáž žádné z nich neklesne pod pět minut, navíc zde najdeme bez mála desetiminutový song „Soldiers Of Wasteland“, který je vůbec nejrozmáchlejší kompozicí v historii kapely) a sólových partů, je dost dobře nemožné udržet posluchačské napětí po celou dobu trvání desky. Stejně tak je logické, že nelze pokaždé přijít se zcela novou strukturou kytarových vzorců a motivů. Každá deska Dragounů tak obsahuje několik hlušších míst, která však neznamenají náhlý propad autorské invence, pouze jsou přirozeným následkem vyplývajícím z výše uvedených faktorů.
 V případě „Sonic Firestorm“ do této kategorie můžeme zařadit písně pět až sedm. Z objektivního pohledu není ani jedna propadákem, z pohledu chronologického děje alba však dávají záminku k určitému polevení koncentrace, ale také k přípravě na závěrečný vrchol, kterým je jedna z nejlepších skladeb Dragounů vůbec. „Once In A Lifetime“ ukrývá neskutečně atraktivní obsah s několika dechberoucími momenty, v čele se samotným úvodem, jenž nabízí kulervoucí spídovou slast, která je stejně tak brilantní jako dlouhá.
Ve chvíli, kdy by všechny ostatní spolky nastolené motivy dávno usekly ve strachu, aby toho náhodou nebylo příliš, se Dragonforce teprve dostávají do varu a na základní skulpturu ještě navrší několik dalších vrstev, které zároveň oplývají strhující gradací. Úvod „Once In A Lifetime“ tak chvíli vypadá, že nikdy neskončí a jako takový je v podstatě věčný. Za zmínku ovšem stojí i bonus „Cry Of The Brave“, jenž je pevnou součástí remasterované (a opravdu ještě lépe znějící verze) alba z roku 2010. Jde zároveň o jeden z nejrychlejší songů v historii, kvalitativně navíc plně srovnatelný s vrcholnými kusy kapely.
Druhý zápis Dragounů je zkrátka mistrovským počinem. Jeho nahrávání opět znamenalo úmorný studiový proces (od 6. října do 10. prosince roku 2003, údajně každý den), což nedobře nese zejména Herman Li, mimochodem kytarový samouk (Sam a Vadim mají hudební vzdělání). Komu by také vyhovovaly dvě hodiny spánku denně, že? Autorský proces je přitom neustále v plném proudu, mnoho věcí se vymyslí až právě ve studiu a slovy Sama, album je hotové teprve tehdy, když je připraveno k masteringu. Nicméně i Li přiznává, jak úžasný pocit zadostiučiněný nastane, když je po všem a deska se začne šířit mezi nadšené fanoušky. V případě „Sonic Firestorm“ pak mohl být, společně se zbytkem kapely, opravdu na co pyšný.
|
