PAPA SERPIENTE - Rock Evolution
Ani jeden z dnešních interpretů neprezentuje ve své tvorbě čistokrevný power metal, nicméně každý z tohoto žánru ve větší či menší míře čerpá, ať už formou prvoplánových melodií nebo důrazem na riffovou údernost. Do prvně jmenované podskupiny spadá španělská banda Papa Serpiente, která letos debutovala albem s názvem „Rock Evolution“. Ten jednak napovídá, že zpěv probíhá (až na jednu výjimku) v „uživatelsky vstřícném“ anglickém jazyce, jednak dosvědčuje, že členové kapely nějakým malým sebevědomím rozhodně netrpí. Takový titul by se dost možná zdráhal použít nejeden v žánru dávno zavedený spolek, Španělé takto troufale ocejchovali rovnou svoji prvotinu, ovšem, jak se dalo předpokládat, žádná evoluce se ani v nejmenším nekoná. Jedenáctka skladeb se odehraje ve standardním hard´n´heavy metalovém módu, nikterak špatném, ale ani zvlášť skvělém. Mluvené intro s elektronickými prvky se přehoupne v úvodní kus „Rebirth“, který díky paušálně dynamické rytmice patří mezi nejlepší songy díla. Mezi další topy spadá řízná titulka, španělsky odzpívaná a vzdušně relaxační píseň „Ho Bisogno Di Te“, nebo položka „By Your Side“, jež sice čerpá z hitu „Hunting High And Low“ Finů Stratovarius, ale přesto (nebo spíš právě proto) zabírá celkem spolehlivě. Pokud Španělé někde silněji ztrácejí, jsou to refrény, které jen výjimečně zavoní chytlavou zpěvností. Přesto jde ve výsledku o pohodově poslechovou desku, jež disponuje mírně nadprůměrným potenciálem zaujmout jak fandy melodického hard rocku (potažmo AOR), tak příznivce lehkých metalových melodií.
6/10
YouTube ukázka - Rock Evolution
MARAUDER - Bullethead
Řecká parta Marauder v květnu přikvačila s šestou studiovkou „Bullethead“. Oddanost metalovému žánru, kterou kapela hrdě hlásá na svém praporu již od roku 1991, zůstává neměnná, nejzásadnější změnou je tak pouze střídání na vokální pozici, kde Alexandrose Kostarakose nahradil Nikos Antonogiannakis. Jinak se po spuštění desky automaticky přeneseme někam k přelomu osmé a deváté dekády, konkrétně na čirým heavíkem zoraná bojiště, kterým vládl samozvaný generál Joe DeMaio z Manowar. Ozvuky této legendy jsou citelné na několika místech řeckého alba, nejsilněji hned v úvodním a časově nejrozmáchlejším fláku „Son Of Thunder“, a to včetně riffové i vokální narace. Na ortodoxním metalovém dogmatu víceméně stojí a padá celá tvorba Maraudera, dělítkem se stává množství melodické aviváže, kterou jsou schopni autoři své dřevnaté postupy odlehčit, přičemž výsledná rozdílová plocha je poměrně široká. Na jednu stranu dokáží být zcela nezajímaví až utahaní („Dark Legion“, „Shadowman“), nebo naopak příjemně chytlaví a poslechoví („Predators“ a zejména šmrncovní hitovka „Spread Your Wings“). Zbytek skladeb se pohybuje někde mezi těmito dvěma póly s tím, že stupeň zábavnosti je přímo úměrný počtu melodických zákoutí a vychytávek. V celkovém měřítku si Marauder můžou stoupnout do jedné linie se svými vynikajícími krajany jako Inner Wish, Diviner nebo Endomain, ačkoli nikoli na první místo, ale těsně za ně, tedy na bramborovou pozici.
6,5/10
YouTube ukázka - Spread Your Wings
STRIKER - Stand In The Fire
Umíte si představit, že by vydání nějakého tuzemského, neřkuli metalového alba, podpořila vláda? Mně osobně něco takového nikdy nepřišlo na mysl, a to nejen ve vztahu k naší zemi, ale vůbec v celosvětovém měřítku. Nicméně údajně se něco takového stalo, konkrétně v Kanadě, léta páně roku tohoto. Oním obdarovaným subjektem byla kapela Striker, která po předešlé řadovce „City Of Gold“ přišla o kontrakt s firmou Napalm Records, navíc se trhnul kytarista Chris Segger a pozice do té doby stabilní hudební jednotky byla náhle v ohrožení. A přece se nakonec vše obrátilo k dobrému, a to dokonce tak rychle, že nebyl porušen ani pravidelný dvouletý interval, který doposud dělil vydání každého ze čtyř alb. Krom příspěvku kanadské vlády kapele vypomohl i kytarista Trent Halliwell, jenž se následně stal její pevnou součástí. A tak zde máme čest s osobitým pojetím heavíku a poweru, který do sebe navíc značnou měrou absorbuje hard rock, speed a částečně i thrash metal. Na první dobrou potěší zdařilá produkce, stejně jako technicky vybroušený a výškově jistý zpěv Dana Clearyho. Trentův příspěvek tkví zejména v sólových partech, kterých se na albu „Stand In The Fire“ dočkáme, co ucho i srdce melodikovo ráčí, a to až do té míry, že v určitém ohledu tvoří páteř tvorby Strikeru. Ke cti Kanaďanů slouží, že se nebojí šlápnout do pedálů a svoji tvorbu vyostřit až ke zmíněnému thrashi („Out For Blood“, „Locked In“, „One Life“), případně otočit kormidlem ve směru hardrockových dálav (např. Europe načichlá hitovka „Too Late“). V celkovém měřítku sice nejde o ohromující dílo, časem začne být patrný obdobný skladatelský mustr, ve kterém se při všem důrazu na instrumentální jízdu malinko zapomnělo na dostatečně chytlavé motivy, přesto jde o obstojnou desku, jež je sympatická vícežánrovým protnutím, a jako taková by mohla zasáhnout mimořádně široký okruh metalových fanoušků.
6,5/10
YouTube ukázka - Too Late
|
