Aby bylo hned od začátku jasno, nelze začít jinak, než zkrácenou citací dopisu, připojeného k albu „MDCCXLVI“. Pražští Hakka Muggies v něm avizují, že po šestiletém albovém půstu na novince reagují na často se opakující výtky ohledně malého počtu původních skladeb a textů v češtině, novinka je tedy plně autorská, jen s občasnými odkazy na folklorní motivy a kompletně v domorodém jazyce. Stejně tak přibylo více growlů, metalových pasáží, úkroků směrem k písničkářství a alternativě, album „MDCCXLVI“ je pojato jako koncepční příběh, zasazený do Skotska na pozadí válečných událostí roku 1746. Po tomto úvodu se nabízí zásadní otázka – co vlastně zbylo z toho, čím Hakka Muggies působili na svých dvou dosavadních albech tak přitažlivě?
Odpověď není vůbec jednoduchá. Je pochopitelné, že doba a události, do kterých je příběh válkou rozdělených partnerů Maggie a Hamishe zasazen, nenabízí příliš mnoho příležitostí pro radost, hravost a zábavu, která sálala z předchozího alba „Feed The Fairies“. „MDCCXLVI“ je tedy vcelku přirozeně hrubší a depresivnější. Na první pohled je bývalá podstata Hakka Muggies zcela setřená, byť úvodní instrumentálka „Ro-rádh“ (přes zjevně potemnělejší atmosféru) i celkem rozverný vstup veselých housliček do následující skladby „Hamish“ nic podobného nenaznačují. Hudební pestrost (folk metal, rock i metal jsou propojovány nenásilně a s lehkostí) je vydatně podporována řadou lidových nástrojů, které aktuální celkovou zhrublost poměrně odlehčují, a to je snad tou největší spojnicí s minulostí kapely.
Důvod, proč „MDCCXLVI“ nakonec doplácí na ambicióznost kapely, spočívá právě v zaměření na příběhové (dalo by se říci muzikálové) pojetí. Hakka Muggies se průběžně perou s tím, že některé hudební motivy jsou podřízeny soudržnosti příběhu, ztrácí tah a ani prakticky všudypřítomná emotivnost nedokáže udržet potřebné napětí. Podobně jsou na tom Hakka Muggies i textově – občas zajiskří vtip a neotřelost, občas je třeba lehce přes závit udržet dějovou linii. V obou těchto položkách naštěstí převáží to dobré nad tím nepovedeným. Sympaticky se jeví (alespoň v bookletu, případně s ohledem na možnost pódiové prezentace) i fakt, že hlasy veškerých postav si mezi sebe rozdělili členové kapely. V praxi to však znamená absolutní rezignaci na přesvědčivost příběhu, některé pasáže (a není jich málo, osobně mě to pak nejvíc mrzí u výpravně dynamické „British Army“) díky nevyzpívaným hlasům znějí (v takto ambiciózním projektu) chudě, nahatě a krutě nevyrovnaně.
A teď, Trolle, raď. Tleskat Hakka Muggies za odvahu, za pracovitost a za totální kašlání byť jen na drobné ostrůvky jistot? Nebo nechat převážit pocity z toho, že finální provedení (především díky nepříliš povedené sázce na vlastní vokální síly) neodpovídá ambicióznímu pojetí konceptu? Ten optimista ve mně by s chutí zatleskal, leč poťouchlý Troll se svými výtkami si taky pokoje nedá. A tak rezultát – na který bohužel nemá žádný vliv fakt povedený přídavek k albu ve formě flashky s kompletní diskografií kapely a dalšími doplňujícími projekty – vychází jen zlehýnka nad hranici průměru.
|
