U nás zatím nepříliš známá italská banda Overtures tak jako na předešlém albu „Entering The Maze“ opět pod hlavičkou Sleaszy Rider Records dělá divy. Stejně jako na předchozí desce sází kapela na hutný temný zvuk a silné až progresivní kytarové riffy, naléhavost a tíživou atmosféru, o kterou se spolu s téměř černokněžným vokálem hlavního skladatele Michela Guaitoliho a hutné kytary starají také úderné bicí, bez kterých by album nikdy neznělo tak hluboce.
„Repentance“ v úvodu perfektně vyznačuje směr celého alba, které následuje svého předchůdce po již prošlapané cestě v jinak temném lese. Vokál místy nahání v tom nejlepším slova smyslu až husí kůži, obzvláště Michelovy až útrpné skřeky. Pilotka „Artifacts“ je sice jednou z rozšafnějších skladeb, možná nepříliš výrazná a upřímně okolo posluchače spíš provane, na druhou stranu v podstatě celý zbytek alba nabízí zajímavé zážitky. Mezi zásadnější materiál určitě patří hned následující „Gold“. Jednoduché frázování v refrénu šlehá jako bič a spolu s textem promlouvá až do duše, zatímco slokami se prolínají libozvučné melodie s divokým sólem kytaristy Marca Falangy, který na „Artifacts“ odvádí zatraceně působivou práci.
Stejně jako u hodnocení předchozího alba kapelu mohu doporučit především fanouškům práce Saschi Paetha, Kamelot, či temnějších prvků na Avantasii. Overtures si na „Entering The Maze“ vytvořili předobraz, kterého se drží a tvář, kterou vidí v zrcadle, je dozajisté jejich vlastní. Na facebooku sami sebe označují za heavy metal, ale pro ty, co se rádi šťourají ve škatulích, bych označení podstatně rozšířila. Proti tomu, že jejich riffy jsou „heavy“, rozhodně nehodlám nic namítat, na druhou stranu už třeba v podstatně rychlejší honosně stavěné skladbě „Profiled“ nacházíme powermetalové postupy, které bych si v úplně jiném oblečku dokázala představit i od naprosto odlišných Stratovarius. A navíc ta temná progrese, ta progrese.
Za zmínku jistojistě stojí také melodická „Unshared Words“ se zpěvným refrénem, na celém albu je ale těžké vyzvednout jinou skladbu nad ostatní, neboť kvalitativně nepokulhávají. Co albu trochu chybí obzvlášť oproti jeho předchůdci, je nějaká výrazná hitovka. Skladby se opět nesou ve středním tempu a na první poslech můžou trochu splývat. Naopak zvuk, orchestr, sbory a aranže posouvají kvalitu celé nahrávky zásadně vzhůru. Dalším zajímavým přínosem albu je vokální působení kolegy Marca Pastorina (např. Secret Sphere, Temperance, či HateTyler) spolu s Caterinou Piccolo (která je studentkou zpěváka Guaitoliho) v omamné, až téměř „avantasiovské“, přes deset minut dlouhé písni „Teardrop“. Těsně před koncem absolutně nakopne snad největší lahůdka celých „Artifacts“ divoká „Angry Animals“ popírající téměř vše, co jsme zatím na albu slyšeli, zároveň však znějící v naprostém paradoxním souladu s celým feelingem desky. V závěru alba se znovu objevuje jako bonus hit z desky předešlé, klipovka „Savior“ v novém slušivějším kabátě se spletitějšími riffy a klavírními ozdobami v podání zpěváka Michela Guaitoliho.
Overtures trochu riskují pozornost posluchače s téměř hodinovým hracím časem a skladbami nepříliš vybočujícími z konceptu, na druhou stranu téměř každá z nich sama o sobě je perlou mezi dalšími perlami a pánové na „Artifatcs“ odvedli pořádný kus práce. S „Entering The Maze“ si nasadili laťku pěkně vysoko a posunut ji výše by byl téměř nadlidský úkol, leč s novinkou vyskočili znovu stejně vysoko a za to si zaslouží slova chvály.
|
