Album „Inhuman Rampage“ sice nebylo zlomovým počinem v historii kapely, znamenalo však definitivní průlom do metalového mainstreamu. Tím pádem se najednou všichni začali hrozně těšit na čtvrtou studiovku Dragonforce, jež byla také posléze veskrze oslavně přijímána po celém světě, umísťovala se na předních příčkách prodejních žebříčků a dokonce získala nominaci na Grammy. Není pochyb, že to byl úspěch zasloužený, můžeme však rozvést seriózní diskuzi na téma, zdali byl zápis „Ultra Beatdown“ skutečně nejlepší nahrávkou kapely, jak by se mohlo z celé té adorační show, případně z proklamací samotných muzikantů, zdát.
Opravdový fanoušek Dragounů ví, že tomu tak není. Řada z nich se naopak shodne na tom, že jde o jejich nejslabší položku, a to i s ohledem na následující dvě řadovky „The Power Within“ a „Maximum Overload“. Všechno zmíněné haló můžeme přičíst na vrub obvyklému paradoxu hudebních dějin, kdy na úspěch založí některé z předešlých alb, díky kterému se začne epidemickým efektem šířit šeptanda mezi fanoušky, jakmile je pak dosaženo určitého mezního bodu, začnou být infikováni i tací, kteří ještě před časem patřili mezi rezistentní jednotky. A tak se dá říct, že deska „Ultra Beatdown“ slízla smetanu za objektivně kvalitnější obsahy alb „Inhuman Rampage“ a „Sonic Firestorm“. Na čemž ale ve finále není nic vadného a už vůbec to neznamená, že jde o počin špatný, jen zkrátka nenabízí tolik kompozičních špeků, jako předešlé desky.
Rozdíl se projeví hned při poslechu vlajkového songu „Heroes Of Our Time“, který za obdobně branou peckou „Through The Fire And Flames“ z minulé placky kulhá na obě haxny. Přesto se neposlouchá zle a platí pro něj to samé, co pro většinu z osmi kompozic díla, tedy přítomnost chytlavých vokálních linek, zpravidla příjemně symetricky stupňovaných až k samotným refrénům, které je prostě radost poslouchat. Nezbytností jsou dlouhá sóla s nejrůznějšími efekty, nicméně se v nich víc než kdy dříve projevuje autorské schéma a podobnost s písněmi z minulých alb. Autoři si toho byli zřejmě vědomi, a tak i přes v rozhovorech často opakovanou hlášku, že „pomalé songy jsou gay“, poprvé přišli s neobvykle dlouhými pasážemi, jež se nesou, světe div se, ve středním tempu. Týká se to fláku „The Last Journey Home“, který se do tradičních otáček rozvášní až na konci čtvrté minuty, stejně jako „Reasons To Life“ s dlouhou klidnou mezihrou a nečekaně krátkým spídovým sólem. Přesto jde ve výsledku pouze o kosmetické změny, žádný "progres" se ani v nejmenším nekoná. Pomalá akcelerace se oproti tomu dá očekávat u baladické písně „A Flame For Freedom“, která nabízí dosti přeslazené popové melodie, na druhou stranu znamená nutné uvolnění před nástupem dvou závěrečných položek, jež rovnou patří na vrchol celého díla.
 „Inside The Winter Storm“ i „The Warrior Inside“ v sobě obsahují sadu libě klenutých melodiích, jejichž harmonizační dopad je srovnatelný s návštěvou prvotřídní thajské masáže. Ať je to (namátkou) porefrénový dojezd ala Heavenly u prvně jmenované, nebo soundtrackově malebné klávesové motivy v půli druhé, vždy jde o vrcholné okamžiky, které blaží uši i duši. Mimochodem, mistr černobílých klapek, Vadim Pruzhanov, zde dostal mnohem více prostoru, který využil beze zbytku. Použil například theremin (nástroj, jenž se obsluhuje bez přímého dotyku, pohybem dlaní, paží a prstů), dle svých slov jako první klávesák v historii power metalu vůbec. I díky tomu působí zápis "Ultra Beatdown" méně agresivním a komplexně odlehčenějším dojmem. Nejrůznější muzikantské hrátky se navíc ještě razantněji projeví ve trojici bonusových skladeb, z nichž dvě jsou součástí speciální a jedna japonské edice nahrávky. Kus „Strike Of The Ninja“ je coverem songu „Feel The Fire“ od Shadow Warriors, což je boční „sranda project“ ZP Thearta a Sama Totmana.
Skladba je se svými zhruba třemi minutami nejkratší písní Dragonforce, i tak stihne nabídnout velmi zábavný obsah. V elektronických fíglech, jež jsou úzce spjaty s vášní muzikantů pro hraní videoher, se pak vyžívají štychy „Scars Of Yesterday“ a „E.P.M.“ (tedy Extreme Power Metal). Oba jsou snadno posluchačsky sjízdné a díky atraktivnímu tónu se mohou směle zařadit do dlouhé řady extra vyvedených bonusů kapely.
Tvorba alba „Ultra Beatdown“ zabrala plných jedenáct měsíců, z toho si pánové ve studiu pobyli půl roku. Samozřejmě se věnovali i jiným věcem, třeba koncertování nebo oblíbenému chlastání. Z velké části si opět vypomohli sami, protože je „většina producentů sere a oni zase serou většinu z nich“. Výjimkou se stal jejich starý známý Karl Groom, jinak také kytarista Threshold, jenž byl užitečný při objektivizaci tvůrčího procesu (songy se opět dolaďovaly na poslední chvíli), mastering pak byl svěřen ostřílenému Miku Jussilovi. Sound je ovšem lehce slitý dohromady a celkově jdoucí naproti již naznačenému "popovějšímu" vyznění desky. Nic to však nemění na tom, že album bylo triumfální jízdou, příslovečným historickým (nikoli autorským) vrcholem, jehož výšku ovšem neustál ZP Theart, pro nějž se dílo „Ultra Beatdown“ stalo labutí písní, když v roce 2010 od Dragounů odpadl. Svým způsobem tak skončila první éra kapely. Éra, kterou většina fanoušků považuje za nejlepší a neopakovatelnou.
|
