Finští Astralion na svém dva roky starém debutu servírovali nečekaně vydatnou porci melodického power-speed metalu, jehož hlavním znakem byl vzdušný optimismus, od dob raných Helloween soukaný do podškatule „happy metal“. Proč nakonec ne, vždyť při poslechu podobné hudby z repráků doslova proudí pozitivní energie a její sugestivní záře dokonale odhání jakékoli náznaky malomyslnosti. Je proto dobře, že druhá studiovka kráčí dál v nastoleném směru, a to navzdory matoucí slupce, jako je s muzikou opět nekorespondující obal, potažmo titul alba a názvy skladeb.
V ideálním případě by zde musely figurovat sousloví jako „Neverending Sunshine“, „Higher And Higher“ nebo „Happy Life Forever“. Bylo by to krutě neoriginální a kýčovité, nicméně pocity z hudby mnohem lépe vystihující. Finové se sice občas pokusí o vnesení vážnějších poloh, jako jsou progresivní sóla („Deathpone (Final Destination)“, „The Outlaw“), gotické nebo orientální prvky („Be Careful What You Wish For“, „Ghosts Of Sahara“) či opatrně se táhnoucí linky s temnější gradací („The Great Palace Of The Sea“), vždy jde ale o krátkodobé přeháňky, které brzy vystřídají mohutně žhnoucí paprsky pěnově nadýchaných melodií a motivů. Tentokrát sice již nikoli s dominující spídovou rytmikou, takových skladeb je na novince méně než polovina, což ale neznamená úbytek zábavy, jelikož ani v pomalejších položkách není nouze o řádně vypečené hudební špeky.
Jde o neoklasickými trylky nabobtnalá sóla a vokální linky v čele s refrény, díky jejichž „haló“ efektu si budeme připadat jako comicsová figurka, svobodně se prohánějící nekonečnou oblohou. Jenže na obleku nebudeme mít S jako Superman, ale GR nebo KH jako Gamma Ray, resp. Kai Hansen. Ozvěny této legendy jsou v hudbě Finů velmi citelné, a to nejen ve stavbě songů, ale také zpěvu Iana E. Highhilla, jenž se mistru Hansenovi výrazově dosti přibližuje. Na tomto inspiračním čerpání není nic špatného, autoři navíc původní vzorce bohatě doplňují vlastní nápaditostí a zejména uvěřitelnou vášní. Osobně si pak nejvíc užívám rychlopalné kompozice, neboť mi takové tempo přijde nejvíce slučitelné s všudypřítomnou pohodou, jíž spídová akcelerace velmi vhodně umocňuje. Patří sem neoklasicky ovoněná dvojka „Black Adder“, pětka „Nightmares Never Give Up“ s příjemně ztlumenými slokami, titulní střela s elektronicko-tanečními prvky, a nakonec paušálně strhující flák „Heading West“. Zbytek skladeb pak nijak významně nezaostává a navzdory příležitostným pokusům o zhuštění atmosféry vyznívá nadmíru příjemně a hlavně zábavně.
|
