Železnou pravidelnost, s jakou němečtí (ehm, rodilí Němci jsou v kapele již v menšině) hard rockeři Jaded Heart vydávají svá alba, by nenarušila snad ani biblická potopa. Ať se děje co se děje, Jaded Heart v průměru jednou za dva roky (sem tam nějaká drobná odchylka) vydají novou desku. Co na tom, že pamětníkem té první, vydané před dvadvaceti lety, je už jen basák Michael Müller. Co na tom, že v aktuální sestavě nenajdeme žádné tak slavné jméno, jako svého času křiklouna Michaela Bormanna či kytaristu Alexe Beyrodta. Podstatnější je přece to, zda se dvanácté album s názvem „Guilty By Design“ povedlo.
Odpověď na to však není úplně jednoznačná. „Guilty By Design“ se totiž vyznačuje tím, že kterákoliv ze skladeb (a že jich Jaded Heart včetně bonusovek nabídli hned čtrnáct) sama o sobě v pohodě obstojí a fanoušek kapely musí s každou jednotlivou být naprosto spokojený. Některé dokonce nabídnou i natolik chytlavé refrény, aby se jejich slogany staly celkem snadno zapamatovatelnými. Co však oproti svým předchozím počinům Jaded Heart nevychytali, to je pestrost kompletní nahrávky. S trochou nadsázky se dá říct, že „Guilty By Design“ je jakousi hudební telenovelou (naštěstí kvalita je přece jen o světelné roky jinde), u které, když vynecháte pár dílů, tak o nic zásadního nepřijdete a kdykoliv se vrátíte zpět, snadno zapadnete do děje a víte přesně, co se odehrálo a co se bude dít. Jaded Heart tedy nasedli na jednokolejku, ze které neuhýbají, deska se drží prakticky jedné konstantní nálady a polohy a tak poměrně rychle začne splývat.
Tou polohou je celkem ostrý, přímočarý hard rock, vytrvale koketující s melodickým metalem, se stylově přesným, nakřáplým a pružným vokálem Johana Fahlberga, líbivými sbory, spolehlivými instrumentálními výkony, dostatkem energie, solidními melodickými výkruty, kousavými riffy a živočišnými kytarovými sóly. To vše na to takové úrovni, že kterákoliv ze (snadno zaměnitelných) skladeb může být velice povedenou reprezentativní singlovkou, pokud bych měl označit hlavní tipy, byly by to (právě díky chytlavosti refrénů) „Seven Gates Of Hell“, „Rescue Me“ a „This Is The End“, která jako jediná má tendence chytit alespoň trochu jiný atmosférický odstín
Tak vám nevím. Pusťte mi kteroukoliv ze skladeb samostatně a spokojeně zatleskám. Vypusťte na mně tu víc jak hodinovou záplavu v kuse a spolehlivě se v ní ztratím, byť ani na chvíli nebudu mít potřebu tvrdit, že Jaded Heart slezli někam do šedého hard rockového průměru. Ale v kontextu celé tvorby téhle kapely je „Guided By Design“ mnohem víc splněnou povinností než jiskřivým albem a důkazem toho, že i když zblajznete-li celý talíř labužnických jednohubek, může z toho být jen zaplácnutý žaludek bez většího požitku.
|
