Iowa je devětadvacátým státem USA s hlavním městem Des Moines. Jedná se o nížinatou zemi s asi třemi miliony obyvatel a důrazem na pěstování kukuřice, sóji či chov dobytka. Je to ale taky domov maskovaných Slipknot a název v pořadí druhé desky, která jim naplno otevřela vrátka hudebnímu světu. Jak už to tak bývá, úspěch a sláva často způsobují nejeden konflikt…zvlášť, když se musí rozdělit mezi devět lidí zároveň.
Nahrávání druhého alba s názvem „Iowa“ nebylo ideální. Sladit kalendáře se zájmy členů kapel a vyhovět si navzájem bylo čím dál častěji větší problém a následná ponorka z nekonečného koncertování na pohodě uvnitř skupiny také moc nepřidala. V rozhovorech později členové souboru přiznali, že počátek nového tisíciletí a práce na „Iowě“ bylo nejtemnějším obdobím kapely. Na druhou stranu z toho Slipknot vytřískali to nejlepší, co mohli – brutalitu, agresi, hněv a nekompromisnost, což nádherně korespondovalo s jejich nastartovanou kariérou. Fanoušci chtěli tvrdší riffy, rychlejší dvojšlapku a nasranějšího Coreyho, který by svým specifickým hlasovým projevem do davu chrlil jednu depresivnější myšlenku za druhou. Vše padlo na úrodnou půdu – „Iowa“ vzala nejvýraznější rysy, které vytvořily debutové album, a nesčetněkrát je znásobila.
Už úvodní riff, blast beaty a fuckující Corey v „People=Shit“ ukazují, že tady se půjde nadoraz. Tvrdá hudba s nasranými vokály byla esencí kapely, která se zde vytěžila opravdu na maximum. K podobně laděným kouskům můžeme směle přiřadit i nekompromisní kopákovou salvu „The Heretic Anthem“ nebo přímočarý direkt „I Am Hated“. Hutné riffy a dvojšlapka jsou rozesety víceméně po celé stopáži desky, nechybí ovšem i větší variabilita a melodičnost. Dobře je to vidět na prověřených věcech jako „My Plague“ , „Everything Ends“ nebo až u skoro rádiové „Left Behind“. Čistý vokál nepřekáží a naopak zdůrazňuje kontrast v písních, které čím dál častěji cílí na zapamatovatelné a zpěvné refrény. Skladby se na „Iowě“ prodlužují, jsou složeny z více vrstev („Disasterpieces“) a už se nespoléhají pouze na jeden-dva motivy, které popohání celý song kupředu jako v případě debutu.
Experimentálnější zvuk a soubor různých nástrojů naskládaných vedle sebe vystřídal mnohem konzervativnější důraz na bicí soupravu a kytary. „Iowa“ pokročila ve zvuku a naopak v tvorbě se více přizpůsobila konvenčnějším metalovým kapelám. Svůj ksicht ale Slipknot přeci jen neztratili a důkazem toho jsou nejen všechny známé zářezy („People=Shit“, „My Plague“, „Left Behind“, „The Heretic Anthem“, „Disasterpieces“) a obdobně uchopené postupy, ale i písně vybočující z řady jako např. „Gently“ nebo „Skin Ticket“. V obou věcech si Corey Taylor víc pohrává s hlasem a ve společnosti atmosféricky dotvářejících nástrojů vymačkává z kapely i velkou dávku muzikantského umu. Zatímco „Skin Ticket“ vítězí především plíživými slokami, „Gently“ zase buduje píseň pozvolna až k mohutné závěrečné minutě s opakujícím se tvrdým riffem. Příjemné změny a ukázky tvůrčího potenciálu. Tady však měla deska skončit.
Poslední trojlístek písní totiž až na pár dobrých míst nebaví a zbytku nestačí. „Metabolic“ i „New Abortion“ jsou příliš dlouhé, postrádají potřebný atak a nemají pořádně nosnou linku v refrénu. Poslední skladba už jen pokračuje v neduhu z předchozí desky a utápí se ve zbytečně dlouhé stopáži. Závěrem je třeba říct, že Taylorovo řezání sebe samého střepy při nahrávacím procesu a další libůstky, čítající zejména drogové závislosti ostatních členů kapely, se zúročily maximálně. „Iowa“ funguje jako terapie a zároveň nabízí velmi slibnou muzikantskou stránku kapely, která se do budoucna rozvine ještě do větších rozměrů. Veškerý kladný i záporný vklad členů se přetavil v DVD „Disasterpieces“, které můžeme dnes již s klidným svědomím označit za kultovní. Neshody a hádky devítky z Iowy nakonec vedly k pauze a vlastním projektům, z nichž hlavně vzkříšení Stone Sour mělo zdaleka největší vliv na směřování Slipknot po další hudební pouti.
|
