V hnízdě šíleného klouboučníka odkudsi z Tampere se odehrály poměrně bouřlivé události. Pokud byl úspěch debutového alba „Welcome To The Den“ před třemi lety spojován s působením křiklouna Taageho Laiha, mají Mad Hatter´s Den příležitost na letošním pokračování s názvem „Excelsior“ své posluchače přesvědčit, že ta kvalita, kterou nabídli na debutu, má zdroje jinde. Na cestě k druhému albu kapela totiž vyměnila kompletní rytmiku, přičemž nový basák Jarno Vitri si po odchodu Taageho, který dal přednost domovským Ghost Machinery, přibral do výbavy i mikrofon. Jeho hlasivky sice nejsou tak barevně pružné (což v zásadě nemusí být nějaký zásadní problém, jelikož vokální přesvědčivost Jarnovi nechybí), jako tomu bylo u předchůdce, ale autorské schopnosti kytaristy Jaakka Hänninena a klávesáka Petii Puumalainena nic neztratily ze své obratnosti, takže zdravý základ pro úspěch druhého alba zůstal zachován.
I když to v úvodu tak nevypadá. Intro „Eye Of The Storm“ s orientálním motivem celkem nic moc nenaznačí, následující „Break The Chains (Into The Black]“ jako by chtěla signalizovat úkrok od přímočaře šťavnatého melodického heavy metalu kamsi do zašmodrchanějších progresivních vod. Nutno přiznat, že hráčsky by Mad Hatter´s Den tahle poloha určitě nepřekážela, jen melodicky jsou kloboučníci nezvykle těžkopádní a houževnatí. Již úvodní klávesový motiv v „Birds Of Prey“ vrací vše do obvyklých svižně strhujících kolejí, jiskřivá symbióza kytar a černobílých klapek je maximálně funkční, v instrumentální pasáži nabídne působivou výpravnost, nekomplikovanost melodií, vokálních linek a zpěvného refrénu pak dělá z téhle skladby velice přístupnou záležitost.
Ve své pestrobarevné hře se nebojí sáhnout až k popovým klávesám („Masters Of Hate“), nekomplikované power metalové chytlavosti s vypjatým zpěvem („Trail Of Fears“), divoké vypalovačce s poeticky vybrnkávaným ocáskem („Through The Unknown“), která je autorským příspěvkem Jarna Vitriho, dokazujícím, že s jeho příchodem Mad Hatter´s Den mohou do svého pestrého portfolia přihodit další odstín, stejně tak jako emotivnost v pomalé „Guardian Angel“ (asi největší plus oproti minulému albu, které právě při baladě ztrácelo tlak). Kloboučníci neminou ani hard-rockový nádech (skvěle vygradovaný „Hero´s End (At The Silver Gates“)) s roztomilou hammondovskou staromilskostí, ani vzrušující dramatičnost v závěrečné „Not Of this World“, chytře spojující hrubý a masivní riff s jedovatostí ve slokách a melodickou erupcí v refrénu. Ke všemu si doplňte výrazné zpěvné (občas stylově příjemně uhalekané) sbory, výborné instrumentální výkony a především již zmíněné bezchybné spojení kláves a kytar.
Mad Hatter´s Den opětovně předvedli, že dovedou do klasického heavíku otisknout svoje vlastní já, že jim nedělá problém do klasického korpusu naroubovat řadu stylově odlišných příchutí a přitom že svojí pestrobarevnost dokáží ukočírovat bez jakéhokoliv nebezpečí rozklížení soudržnosti alba. Mají dobré nápady, čistý a sytý zvuk, dokáží si pohrát s detaily skladeb a neztrácí švih a lehkost. Povedené album!
|
