Nejzásadnější vlastnost německých Mystic Prophecy? Buldočí zarputilost, projevující se nejen v intenzitě hudby samotné, ale i v tom, jak tvrdošíjně se parta kolem Roberta Dimitriho Liapakise drží své léty zaběhlé formule, do které zcela zjevně nemíní pustit ani paprsek inovací. Je otázkou, jestli se svým energickým a extrémně natlakovaným stroze melodickým heavy-power metalem s nějakým tím thrashovým odénkem mají ambice přitáhnout nové fanoušky nebo jim stačí naservírovat svým příznivcům víc než osvědčené menu. Odpověď asi nedá ani deváté album „War Brigade“, které ze zajeté šablony nijak zásadně nevybočuje.
Což je pro příznivce kapel typu Judas Priest či Accept (proč vlastně neříct rovnou pro příznivce Mystic Prophecy?) velmi dobrá zpráva. Na letošní novince určitě potěší fakt, že kapela má skladatelsky velice dobrou formu (hráčsky netřeba pochybovat o perfekcionismu a stoprocentním nasazení), nenápadně mění atmosféru skladeb sázkou tu na germánskou pochodovost, tu na zaoceánskou strohost. Mystic Prophecy svou natlakovanou energii vypouští jen na krátké a velmi osvěžující okamžiky, divoká rytmika, řezavé kytary i Liapakaisova schopnost pracovat s barevností projevu (jasně, ocuď pocuď, ona ta železná konstrukce skladeb kdovíjakou ekvilibristiku zase neumožňuje) mají svou tradiční sílu. A co je hlavní, Mystic Prophecy nesklouznou k tupému stereotypu a tak není problém se v té energické smršti orientovat.
A když už někde Mystic Propecy vyjedou (alespoň o ždibec) ze svých kolejí, je z toho největší pecka alba. Skladba „Crucifix“, ve které kapela dá přednost lehkonohé melodii před neúprosnou energií (i když pochopitelně ani zde tlak neklesá) a výrazně skandovatelnému sloganu má přirozenou auru metalových hitů – tohle je koncertní tutovka, kterou není z hlavy snadné vyhnat. A byť není na desce jedinou, kde to v melodiích zajiskří, o zbytku alba lze konstatovat, že jde o naprosto typickou nahrávku Mystic Prophecy, u které ten kruh, ve kterém se Liapakisova parta motá už patnáct let, rozhodně není nešťastně začarovaným. A tentokrát bych si dokonce troufl tvrdit, že tahle nahrávka (z větší části) s těmi předchozími až tak snadno nesplyne. Pokud se něco opravdu nepovedlo, je to výpůjčka „Sex Bomb“ od Toma Jonese. Ta svým původním charakterem k podstatě kapely vůbec nesedí, a jelikož Mystic Prophecy ani tady nedokáží uvolnit svoji zarputilost, zní tahle píseň příliš křečovitě. Ale svým způsobem je vlastně i potvrzením toho, že sáhnout mimo osvědčené menu (i v ryze metalových kusech) by mohla být pro Mystic Prophecy slepá ulice.
Pokud jste četli někdy recenze na tři – čtyři libovolná alba kapely, víte prakticky vše i o „War Brigade“. Ti, kteří dávají přednost moderně, můžou v souvislosti s tímhle albem klidně mluvit o baťovském sekání cviček, příznivce metalové klasiky tahle deska určitě nudit nebude.
|
