Sledujete-li vývoj plzeňských pohanů Panychida, asi vás nejméně půlka jejich nového alba „Haereticalia – The Night Battles“ moc nepřekvapí. Již na minulém albu začala kapela zlehka upřednostňovat blackové potemnění před (částečně) prosvětlenou a přístupnou pohanštinou a pomalu nechávala klíčit i deathové odénky. V tomto směru zachází na novém albu ještě o krok dál. Snad aby ti příznivci, které Panychida vzala do party v počátcích svých dějin, nepřišli úplně zkrátka, dostane se (zejména s blížícím se závěrem alba) i na živočišné melodie. A to, že Panychida nezůstává stát na místě a jedna cesta je jí málo, kluci deklarují pomocí hodně nečekaných orchestrálních prvků.
To největší nebezpečí, které výčet výše uvedeného (a ještě není kompletní) představuje, totiž skutečnost, že výlety po mnoha cestách udělají z „Haereticalia – The Night Battles“, sice pestrou, ale nekonzistentní záležitost, Panychida vůbec nepřipustila. Faktem však je, že nová deska je hodně neprostupná (o nárůstu tohoto faktoru s každou deskou jsem se zmiňoval již minule a Panychida aktuálně překročila novou hranici), sevřená a velmi obtížně vstřebatelná. Může za to především to, že prim začíná hrát vláčnější (v těch nejutahanějších momentech bych se nebál použít pojem „doomové) tempo, které chvílemi rozpouští atmosféru, na které Panychida vždycky mohla stavět. Jako by jí tentokrát nechtěli kluci rozprostřít po celém albu, ale spíš koncentrovat do několika extrémně silných pocitových momentů, jako je úvodní symfoniemi vonící dramatičnost „The Wild Hunt Assembly“ s roztomile varovnou dětskou recitací či poetičnost nekomplikované kytary emotivně rozvíjeného motivu v silně gradující instrumentálce „In Striacium“.
Pomineme-li tyto dvě zmíněné skladby, první dvě třetiny alba je hudba velice intenzivní (ve své nátlakovosti občas až nepřehledná), hutná a syrová, prakticky rezignující na jakoukoliv chytlavost, díky čemuž občas sklouzne až do těžkopádnosti (u Panychidy jev dosud neslyšený) a když už například v „Josafat (The Gathering)“ s výraznou klávesovou mašlí začne kapela budovat atmosféru (a hodně jí napomáhá upřednostnění skřípavější polohy Vlčákova vokálu před chropotem), docela jí naboří dějovým vyprávěním. Závěrečná třetina alba pak nabídne ty nejsilnější momenty (a vůbec se nebráním nařčení, že to tak vnímám proto, že právě tady Panychida přestává objevovat nová teritoria a vrací se ke své dávné podstatě). Úvodní vybrnkávání, atmosférický šepot a následná exploze se skřípavě jedovatým hlasem, živější tempo i akčnější kytary jsou nabité energií a mají nezpochybnitelnou schopnost strhnout i přes další vypravěčskou složku, opřenou o symfoničnost. Následná šlapavá „The Livonian Werewolf“ s krásně ubzučenou kytarou, výrazným melodickým motivem a silným folk-pohanským šmakem je pak tím nejživějším článkem celé nahrávky, příjemně zklidněným v závěrečné, dějem nabité instrumentálce „Perchtenlaufen“. Součástí alba jsou i dvě vzpomínky na minulost v podobě živých záznamů skladeb „Alatyri“ a „Three Pillars“.
Soudu o tom, zda je „Haereticalia – The Night Battles“ v diskografii kapely krokem vpřed či vzad se vyhnu, byl by silně nejednoznačný a odvíjející se od daleko výstižnějšího konstatování, že je krokem poněkud jinam. Což u Panychidy není žádné překvapení, stejně jako fakt, že vstřebat zvukově vydařené album s příběhem, inspirovaným dílem Carla Ginzburga o čarodějnických procesech kultu Benandantů, je oproti předchozím kouskům opět o něco obtížnější.
|
