Na scéně se nikdy nepohybovalo mnoho spolků, které by mixovaly thrash s heavy a power metalem. Nejlepší z nich, Amíci Iced Earth, zažili svůj zenit ještě před koncem milénia, v současné době se podobná kapela vynoří jen velmi sporadicky. Patří sem i smečka Paradox, které ale zase nejsou dvakrát nakloněny vnější okolnosti. Zakládající člen Charly Steinhauer byl nucen absolvovat operaci srdce, k jehož správné funkci možná nepřispěly personální rošády uvnitř jeho party. Situace se ale k dobrému obrátila, navíc se podařilo zlanařit trio zručných muzikantů, konkrétně baskytaráka Tilena Hudrapa z Vicious Rumors, bicmena Kostase Milonase (Outloud, Sunburst) a kytarového navrátilce Guse Draxe (Suicidal Angels, Black Fate). Čímž se z Paradoxu jednak stalo mezinárodní uskupení, jednak mohla vzniknout dobrá metalová deska.
Nelze však tvrdit, že by prolínání výše zmíněných žánrů probíhalo v rovnoprávném poměru. Dominantní je thrashový element, kterým je pohlcena většina instrumentace, heavy a power metal zde zastupují vyhrávky, sóla, a hlavně Steinhauerův zpěv. Pokud se chytlavosti týká, jednoznačně vítězí kytarový atak, melodické okamžiky v podstatě postrádají jakoukoli podmanivost. Výsledná směsice tak bude pravděpodobně atraktivnější pro vyznavače agresivnějšího z trojice vyjmenovaných stylů. Že nepůjde o nějakou sladkobolnou hru na city, dosvědčí hned úvodní lavina „Apophis“, kde pánové bez jakýchkoli rozpaků (případně intra) hrábnou do strun a rytmická sekce zavelí k nebojácnému útoku. Přesto tato píseň, stejně jako dvojice následujících čísel „Raptor“ a „The Raging Planet“, působí jakýmsi oťukávacím dojmem, který posluchače teprve pozvolna připravuje na následné dění.
Pravý a patřičně strhující atak přijde až se čtvrtou (a nelepší) střelou „Ballot Or Bullet“, jejíž riffy se zakousnou do uší jako vzteklá hyena, částečné vysvobození - pokud o něj někdo stojí - přinese až melodické sólo. Palebnou kytarovou silou disponuje také následný kus „Manhunt“, který však lehce přibržďuje nudný refrén. Na pováženou je rovněž rozjezd položky „Cheat & Pretend“, jenž je v podstatě totožný se skladbou „Leper Messiah“ z kultovního alba „Master Of Puppets“ od Metallicy. Pak už si ale pánové jdou vlastní cestou, včetně pochodového tempa, mluvené vsuvky a schopných vokálních linek. Dalším kvalitním štychem alba je titulní položka. Ta skvěle šlape v celé své délce, kdy postupně vtahuje riffovým tlakem, který je ve funkčním kontrastu se sólovými trylky. Po této smršti přijde vhod rozvážný, částečně akustický, ale hlavně pečlivě budovaný track „Vale Of Tears“. Jde o nejdelší píseň alba, které po ní mohlo v pohodě skončit, neboť poslední dva zářezy „Alien Godz“ a „El Muerte“ nejen že natahují již tak masivní stopáž, ale ve svém obsahu již nedokáží nabídnout dostatečné množství zajímavých momentů a v rámci desky působí tuctovým dojmem. Z celkového pohledu nabízí sedmá řadovka Paradoxu obstojný zážitek, který zvlášť neohromí, může však být vítanou alternativou, a to zejména pro ty posluchače, jimž nevoní melodická nasládlost běžného power metalu.
|
