O norském zpěvákovi Pellekovi jsme zde již několikrát psali, většinou však ne v příliš lichotivých souvislostech. Osobně jsem si rýpl jak do jeho minulého alba „Cloud Dancers“, tak do narcistické tendence předvádět se na YouTube, kde s kadencí velkovýrobny housek dává na odiv svůj um i vzhled. Podobně jízlivé poznámky ale nebudou na místě při posuzování Pellekovy nové desky s půvabným názvem „A Marvelous Method Of Reclusion“. Ta totiž představuje Nora ve velmi sympatické roli zpovědníka nejniternějších pochodů duše i srdce, a jako taková si zaslouží obdobně seriózní přístup.
Což navíc nebude nijak zvlášť těžké, neboť se jednak podařilo odbourat neduh (minimálně) předešlé fošny, tedy špatné nazvučení, jednak jde o dílo povedené a hodné uznání. Pellek na něm spolupracoval se svým kolegou s progresivně rockové party The Anabasis, Georgem Andradem, jenž přišel s konceptem a lyrickou náplní. Nor se na emotivně tenkou linií příběhu rezonančně napojil a její obsahovou kostru dokázal obalit adekvátně křehkou hudbou. A přestože vládne rozsahem několika oktáv, tentokrát se nikam necpe, je umírněný a chvílemi doslova šeptá (song „Whispers“). Náladu alba perfektně nastíní již první skladba „The Path Of Reclusion“, jež zároveň patří mezi jeho vrcholy. Pianový doprovod, nevtíravé kytary a intimní Pellekův projev, to vše jsou působivé atributy pozvolného rozjezdu písně, jejíž klidné vibrace významněji rozpohybuje neméně líbivý refrén. Nor vždy inklinoval k jazzu, který zaslechneme v úvodu následného čísla „From The Depths“. Kontrastem se stanou dynamické riffy, svižný chorus i příjemně vytrylkované sólo, jež se ve své intenzitě na chvíli přikloní k powermetalovému důrazu.
Většinou ale budeme svědky rockového vyznění, které v souladu s poetickou lyrikou ovívá většinu hrací doby. V přítomnosti chytlavých vyhrávek a pěveckých linek je to zcela funkční, postupem času se ale projeví jistá neprodyšnost, kdy se dvojice autorů až příliš zahloubala do svých pocitů a malinko zapomněla na melodické provzdušnění. Některé písně pak dávají větší smysl v kontextu celého díla, při vytržení náhle ztratí kus svého kouzla. Příkladem budiž kusy „All That I Am“ a „Whispers“, který byl navíc vybrán pro nahrání videoklipu. K tomuto účelu by přitom náramně posloužila položka „The Master Of Reclusion“, jež v souladu s názvem i umístěním na albu nabízí pocit osvobozujícího smíření, které je hudebně doprovozeno vynalézavými a z podstaty pozitivními riffy, v závěru písně ještě umocněními atraktivní gradací. Dojezd nahrávky pak obstará krátký, akusticko-mluvený a rovněž působivý opus s názvem „A Reason Unseen“. V tu chvíli se stopáž desky nedostala ani přes čtyřicetiminutovou hranici, což je zcela v pořádku, navíc to zavdává příčinu k opětovnému spuštění, které je, vzhledem k promyšlené kompoziční struktuře skladeb, nejen vhodné, ale dokonce nutné. Dobrá práce, pane Pellek!
|
