O tom, že o Kern byl na začátku devadesátých let velice silný zájem, svědčí nejen prodejní čísla debutu (120 000 kousků), ale i fakt, že nová studiová nahrávka vycházela hned v roce následujícím po vydání prvního alba. Jenže přišlo klasické „jenže“. Nejen, že se začalo měnit obecné hudební klima, změny se nevyhnuly ani Kernu samotnému. A v duchu dilema, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice, lze spekulovat o tom, co bylo dřív, zda odchod obou kytaristů nebo změna soundu. S odchodem Antonína Vodičky a Jaroslava Karáska, které nahradil Miroslav Horňák (Titanic) se najednou do popředí dostaly klávesy, které si ke čtyřem strunám přibral Libor Machata. A vliv černobílých klapek je dvojaký – sem tam dokázaly skladbám přidat dramatickou atmosféru, občas zatáhly Kern do až měkounké popíkové nasládlosti.
Spekulacím o tom, že šlo hlavně o iniciativu manažera Lubomíra Brunclíka, nahrává poněkud infantilně samolibé country intro, po kterém se naštěstí úvodní „Můžem se bát jen svítání“ rozjede chytlavým zpěvným a capella refrénem. Tahle píseň představuje přesně tu polohu, ve které Kern roztáčí svojí typickou melodiku, zpěvnost a dravost, a nebýt až nepatřičného pozlátka navolňujících fanfárových černobílých fáborků, dalo by se říci, že Kern plynule navazuje na svůj debut. A to je vlastně i obecná charakteristika všech skladeb v rychlejším tempu, kde při tradičně chytlavých a posluchačsky vděčných refrénech (bez výjimky) platí přímá úměra – čím víc kytar a důrazu, tím větší přitažlivost. Vypíchnout proto patří titulní skladbu (u Kernu není příliš obvyklé využívat název skladby rovnou i jako titul alba), která díky úvodnímu instrumentálnímu lomozu i vydařené gradaci ve slokách chytne poměrně agresivní drajv, klávesy dokonale slouží zemitějšímu celku a refrén zase staví na výrazné zpěvnosti, co však lehce zatahá do uší (a není to na této desce naposledy) je občasný podivně plechově rozdrnčený zvuk při výletu J.A Kronka do výšek, dále pak díky rostoucímu napětí strhující „Když jiná nepřijímá“ se špetkou jedu a podobně laděnou „Touhy sblížení“, ve kterých si kombinace kláves a kytar sedla asi nejlépe.
Vrcholy alba je snadné nalézt v baladách. Atmosférou nabitá „Hledám stále ráj“ je parádní hrou na city, ať už díky akustické kytaře, tklivému kytarovému sólu, nadýchaně romantické melodii nebo procítěnému Kronkově zpěvu. Hymničnost a pompéznost Kern dokonale propojí s dramatičností a dráždivým napětím ve finální nadýchané „To jsme my“ s parádním textem ( „když nejde o život, jde o to žít si…“). Kontroverzně působí sladkobolná „Půlnoční lady“, ve které zmlknou kytary i rytmika. Tuhle píseň, jejíž sílu Kern mnohonásobně znásobí v daleko dospělejší verzi na vzpomínkovém albu „Mistr čas“, zabily přeplácané klávesy a nepříjemně „zelektrizovaný“ zvuk. Ten je však naštěstí až takhle akutní bolestí jen v téhle skladbě.
Nejsladší, nejpopovější a přehnaně pozlátkové album Kernu se dočkalo i své anglické verze, která byla tečkou za spoluprací se společností Supraphon. Ta poněkud nestihla výrobu alba „Lovci žen“, takže křest desky byl variací na téma „o nás bez nás“. Rozchod s vydávající firmou si však Kern vynahradil svazkem s pivovarem v Černé Hoře, který název Kern použil pro jedno ze svých piv, i následným podpisem smlouvy s Tommü Records.
|
