Diskografie kapely Kern se vyznačuje tím, že každé z alb je v něčem jiné a každá z desek nabídne trochu jinou náladu a šmak. Rozdíl mezi první a druhou polovinou diskografie je měřitelný takřka na světelné roky. Třetí album „Ztráty & nářezy”, se kterým se Kern přihlásil o slovo dva roky po vydání sladkých „Lovců žen“, je pomyslným zlomem. Ještě pořád jsou v něm cítit silné melodické choutky, nicméně pomalinku a decentně se začínají vkrádat rockovější a experimentálnější postupy.
„Ztráty a nářezy“ jsou mimo jiné spojeny s dvěma značkami – vydavatelství Tommü Records a pivovar Černá hora. Spolupráce (byť jen krátkodobá) s agilními Tommü Records byla symbolem toho, že na začátku devadesátých let se Kernu vskutku dařilo, spojení s Černou horou nejspíš udělalo radost příznivcům národního moku, z poděkování, zveřejněného v bookletu je zřejmé, že pomoc pivovaru při realizaci alba byla nezanedbatelná, přesto hudební výsledek této spolupráce je poněkud kontroverzní.
Pokud jsem totiž zmiňoval skutečnost, že Kern přes posluchačskou vstřícnost nikdy nepřekročili hranici levné zábavové podbízivosti, „skrytá reklama“ „Nigramontis“ je tou výjimkou potvrzující pravidlo. Leccos naznačuje harmonikové intro, zkázu dokoná prvoplánový skandovatelný refrén („otočíme ještě jednu rundu“) s poněkud bezpohlavními sbory, ta silná melodika, která dokázala vždycky mnohé zachránit, tady prostě schází a kousavý úryvek kytarového sóla ani kytara, zářící poněkud pod povrchem, nemají šanci tenhle vůz utáhnout. Naštěstí to je skutečně jediná minela, kterou Kern na tomto albu předvedou, neboť poměrně houževnatá „Kudlanka nábožná“ s celkem vlezlým refrénem je spíš jen netradiční, než vyloženě špatná. A když už byla řeč o světelných letech v v porovnání alb, podobnou délkovou míru lze použít i u jednotlivých skladeb – „Nech to chvíli spát“ s vláčnějším riffem a houpavým tempem, výborným textem, úžasně zpěvným refrénem, strhujícím kytarovým sólem, parádním Kronkovým projevem (a zase krásně čistým zvukem, nechávajícím vyniknout dunivé base) je tou věcí, která by dokonale zapadla do předchozích albových počinů a která tu pomyslnou vzdálenost natahuje nejdůkladněji. Jen o nějakou tu světelnou minutu za ní pak stojí lehkonohá „Silnější než já“ s typicky gradovanou náladou a vděčně masově přístupnou zpěvností či emotivní balada „Zapomenutí muži“ s až nezvykle vážným textem.
Z těch do té doby netradičních počinů zaujme zejména výborná „Když nahoře“ s famózně tklivou kytarou, což je jediná instrumentálka (dlužno dodat, že maximálně procítěná), kterou Kern kdy nahráli. Přeslechnout nelze poctu pro Queen „Píseň pro Freddieho“, spíš než pro píseň samotnou pro využití motivů od jmenované kapely. Symbolem přechodu k novým chuťovým pohárkům by mohla být píseň „Hrdina pro pláč“, která v sobě má tradiční melodiku a zpěvnost, postrádá však tu bezprostřední bigbítovou živočišnost, kterou ještě nedávno patřila k nejsilnějším zbraním kapely.
Snad víc než kdy jindy se nabízí fráze o důležitosti třetího alba. Kern v podstatě šlápl na bludný kořen. Samozřejmě, že důrazně klesající prodejnost lze brát za jeden z faktorů, potvrzujících toto tvrzení, nicméně doba melodické muzice zas až tolik nepřála, takže to nebyl faktor rozhodující (i přes to, že vedl k rozchodu s Tommü Records). Hmatatelnější bylo to, že „Ztráty & nářezy“ svým náladovým rozptylem nemohlo být plně po chuti dosavadním příznivcům kapely. A ti ostatní zas měli Kern už dávno jednoznačně zaškatulkovaný. A to byla pro kapelu hodně složitá situace…
|
